Blog

Nepálské dobrodružství aneb Nepálem komfortně

13.06.2012 12:55

 

Nepálské dobrodružství aneb Nepál komfortně

                                               by: Tereza Clermidy Bahulová

 

Deň 1. – odlet

Duben 2012. Nadešel odlet do Nepálu. Útok cestu sme plánovaly už pěkně dlúho, lebo sa nám to velice lúbilo, a byl to dycky můj sen jet do Himalájí. Vymyslely sme to s mojú kamarádkú Míšú a pak sa k nám přidala aj moja mama.

Slézly sme sa jak švábi na letišťu v Praze v 5h30 ráno, já s mamú a Míšú. Otéklé, s napuchlýma očama a nenamalované (šak na co sebú táhat jakési blbosti, dyž budeme na aktivní dovolenéj), ale plné energije a očekávání. První šok – řada jak sviňa, šak na 10 destinací dali 4 přepážky! Kerý hňup totok vymýšlá, nevím, ale asi moc necestuje, lebo takú blbost by vymyslet nemohl. Najprv sme si šly vyzdvihnút leténky do automatu, kerý tam má ČSA. Mosel sa tam dat skenovat pas, a první problém. Mamin pas to nechtělo vzít. Eště že tam sú zřízenci, keří umijá poradit, lebo bysme asi letěly bez mamy. No šecko dopadlo dobře, k letadlu sme doběhly na poslední chvílu, ale dobré. Blbé bylo, že nás čekalo 14 hodin v Miláně, městě módy. Vypadaly sme velice, ale velice elegantně – pohorky, batohy à la český turista, gatě na trek, mikiny, nepromokavé bundy. Nenamalované, ospalé, rozcuchané. A tak sme tam chodily kolem tech Dyjórů,  Guccijú, a všelijakých tech světových značek a čučaly do výkladú jak bacil do lékárny. Eště sem zapomněla dodat, že jak sme dojely z letišťa do centra Milána, vysedly sme na hlavním vlakovém nádraží a hledaly záchod, tož mama si nevšimla, kam idem, a hnedkaj nám zmizela z dohledu. Hledaly sme sa asi 10 minut, mamu sem hnedkaj zdrbala, ať nikam nechodí, lebo příšte už ju hledat nebudu, tož sa nás pak držala jak klíšťák lískového keřa.

Ináč v Miláně to nebylo nic moc, město kromě jedné katedrály a La Scaly (kerá je mimochodem jakásik ošuntělá) nic nemá, tož sme tam jaksik nakonec zabily čas. Na obědě na italskú pizzu, chvílu v kostele (kde sme sa smíly jak sviňa, tož nás hlídač došél zdrbat, radši sme s tama vypadly), nejakú dobu v parku na kafé (já sem si dala italské kapučíno, a bylo ně z něho zle jak sviňa, lebo kafé normálně nepiju, ale v Itálii sem sa hecla a tak to dopadlo), pak sme hledaly záchod, lebo v Miláně nejsú na ulici veřejné záchody(!) (nakonec sme moseli do hnusných posratých Toitojek), prohlédly sme město a pak jely zas na letiště. Bylo to dlúhé, ale utéklo to.

V letadle to bylo samý Ind a Indka (možná aj proto, že sme letěly s Air India), a turisti. Před nama bylo uřvané děcko, za nama hajzly, tož tá noc v letadle nebyla nic moc. Eště že sme sa aspoň mohly dívat na filmy a poslúchat hudbu.

 

Deň 2. – Káthmándú

V ranních hodinách sme dorazili do New Delhí. Z toho sme moc neviděly, akorát přes sklo kúsek letištní plochy. Zbytek byl už eném smog a smog. Zato letiště bylo/je veliké jak sviňa, čisté, a navíc s kobercama! Nevím, esli sa ně to eném zdálo, ale měla sem pocit, že sme tam tak nejak samy, nikde žádní ludé, eném na každých 5ti metrech posedával nejaký indický zaměstnanec a sledoval pohyb v téj obrovskéj hale.. Teda pohyb, tech pár ludí, co tam prošlo. Došly sme na přepážku, kde nám měli dat letenku do Káthmándú. Seděl tam jakýsi chlap, a furt tam cosi přendával zleva doprava. Vedle něho seděl další, kerý si hrál s jakýmsi papírem (vypadalo to jak harmonika), a nechával ho v rámci asi nejaké terapie furt padat ze stolu. Velice sa tým bavil, vypadalo to, že má hovno na prácu. Pak si ten, co tam  furt předělával ty papíry, zavolal kohosik na pomoc, a ten sa nám konečně začal věnovat. Stály sme tam asi 25 minut. Dostaly sme letenky, a šly na rentgenovú prohlídku. Tam mamě a Míši objevili zapalovače, tož to bylo drama veliké, zapalovače šly do koša, a všecky baby povinně mosely do budky na osobní prohlídku. Tá byla tak rychlá, že sem sa ani nestačila otočit, a byla sem venku.

Pak sme sedly na letadlo do Káthmándú. Po příletu bylo potřeba vyplnit příletový lístek kvůli vízám. Tož sme to jaksik vyplnily, a šly do řady k policajtom, kde nám měli dat víza. A včíl začala nepálská byrokracija. Byly tam asi 4 přepážky, u každé seděli 3 celníci. Temu prvnímu sem podala pas, peníze a vyplněný formulář. Ten ně dal potvrzení o zaplacení víza. Pas posunul temu vedla sebe, ten tam dal razítko, pas zaséj posunul dalej temu třetímu, a ten tam napsal datum příjezdu. Tož taká fraška to byla. Tvářili sa u teho strašně důležito, a to byl teprú začátek (důležité policajty, lebo spíš Nepálce v uniformě sme zažili nekolikrát a dycky to stálo za to). Tož vzala sem pas, stúpla si o kus dál a čekala na mamu. Mezitým mňa tam ale začal další uniformovaný navigovat, ať už opustím prostor, dyž už mám ty víza, tož sem mu vysvětlila, že čekám na mamu, tak to vzdal. Nevím, esli ně rozuměl, ale aspoň přestál otravovat.

Tož po téjto peripetii sme vylézly před letiště a hledaly Dorku. Byla tam, usmátá, příjemná, taková, jak ju vídáte v televizi. Přirozená. Nasměrovala nás do takého minibusa, počkaly sme eště na naše dvě nové kolegyně – Gabiku a Lubicu (keré sme mimochodem už viděly na letišti v Praze, ale nebyly sme si jisté, esli letijá s nama nebo né) – a vyrazily směr centrum Káthmándú. A včíl pro mňa – a myslím, že aj další členky výpravy – začal totální kulturní šok! Neco, co nejde popsat, co sa mosí zažit. Taký bordel, smrad, prach, tolik odpadků na silnici, v řece, u řeky, za silnicú, všady!! sem eště nikdá neviděla. Do teho sa tam furt trůbilo, předjížďalo, na silnici ležaly krávy, všady bylo milion psů, a mezitým chodili ludé, proplétaly sa motorky, skútry, rikše, auta, náklaďáky. Nevěděla sem, na co sa dřív dívat, a z čeho mnět najvěčí strach. V tech najužších uličkách, kde to bylo tak akorát pro pěší, náš van zastavíl, a my stáli před hotelem. Tam nás Dorka ubytovala, seznámila s Dankú a Marianem, našima dalšíma spolucestujícíma, a hnedkaj sme vyrazili na obhlídku města. Byli sme v chrámu nad městem, kde sa chodijá místní modlit. Krásný výhled z tama byl, na celé Káthmándú. To je schované mezi kopcama, tož to bylo moc pěkné. Po cestě navrch sme míjali opice, a bohužel aj žebráky/děcka. Jak Dorka říkala, nic jim nedávat, lebo to šecko stejnako hnedkaj použijú na drogy. To je tá velice smutná stránka. Děcka sa naučijá nekolik anglických slov – money, money je nejčastější – a zkúšajú to na šecky. Néni to jednoduché usmát sa na nich a jít pryč.

No dál sme šli do samého srdca Káthmándú, takový nepálský Václavák. Sú tam staré chrámy, ludé tam sedijú a dívajú sa, co dělajú ostatní, taková z teho ide jakásik energija lebo co. Do teho tam stójí chrám s žijúcí bohyňú – to je malá holka, o kterú sa do doby, než dostane první menstruaci, starajú a rozmazlujú ju (nekdy sa aj podívá z balkóna do dvora, kde chodijá turisti), ale pak sa jí zbavijá a najdú si inú bohyňu. Tý chudery často skončijá velice špatně, lebo nejsú na normální život zvyklé, a tož s tým pak majú problém. Bohyňu sme ale neviděli, tož sme šli zpátky směrem k hotelu a hlavně sa najest, lebo šeci sme byli hladní jak sviňa. Zaséj sme sa proplétali tema uličkama, uskakovali před šeckým, co jelo lebo sa to aspoň tak tvářilo, a hlavně čučali kolem sebe (dyž to teda šlo), lebo tolik světél, ludí na tak úzkém prostoru sem eště neviděla. Najvětší zábava byla pozorovat, jaké majú elektrické vedéní. Mama z teho byla uplně na větvi, ale je pravda, že to sem také nikdá neviděla. Dráty visely tajak ich tam dali, bylo z teho jasné, že tech, co nefungujú, sa tady nezbavujú, ale nechávajú ich tam dál. Tož z teho byl totální zasukovaný bordel, drát na drátu, v různých tvaroch, nekeré visaly aj níž, šak nebylo těžké si ich ošahat. A pod takú trafostanicú, kde byl ten drátový bordel najvíc nahuštěný, měli ludé udělaný trh a tak tam seděli a prodávali. Dyby ich to šváclo, tož budú šeci na místě mrtví. Ale vypadalo to, že tam tak sedívajú často, tož sme si to akorát vyfotili, a měli z teho šok.

Dyž sme sa proplétly tema ulicama, tož sme šli na večeřu do Steak Housu. Dorota upozorňovala, že maso bude veliké, a že tá porcija za cca 3 eura je asi pro 4, ale nedali sme sa, a s mamú a Míšú sme to skoro šecko zežraly. První nepálské jídlo – a steak!! Tož esli to tak půjde dál, dojedu dom zas o 3kg těžší…

Večer sme byli v hospodě, kde hrála místní nepálská kapela, ale takové vypalovačky, že ně nohy samy tančily pod stolem. My sme si šeci dali vodní dýmku, a poslúchali a seznamovali sa. Noc v hoteli proběhla tak nejak normálně, akorát že sem nespala, lebo venku byl asi do 1h do rána taký bordel, že to nešlo a od 5h zaséj. Míša s mamú spaly jak zabité, a já nic. Dle reakcí ostatních také šeci spali, tož to je k posrání (dybych věděla, že od pravdy nejsu daleko)!!

 

Deň 3. – Pokhara

Ráno snídaňa u hotelu – vajíčka, slanina, černý čaj. Taková klasika (já, kerá jím po ránu eném sladké!! ale nacpala sem to do sebe). Pak odjezd do Pokhary, kerá je od Káthmándú asi 220km daleko. Do auta s nama nalézli 4 Nepálci – Babu (náš pomocník, teda spíš Dorčin, zlaťučký a najhodnější kluk!), pak řidič, jeho závozník a eště jakýsi jeden, kerého sme po cestě v Káthmándú vysadili. Mosím eště objasnit funkci závozníka. To je většinú mladý kluk, kerý jede s řidičem a v podstatě ho naviguje. Navigace probíhá tak, že dyž je nekde moc aut, a sotva sa tam tady totok auto vleze, tož mu závozník začne mlátit do boku auta, aby ho týmtok upozornil, kolik tam má eště místa. Asi je v tem nejaký systém, lebo dycky, upozorňuju dycky, aj v tech najužších místách, sa vlezú. Dyž nemá závozníka, tož mu na to auto búchá nekdo, kdo ide náhodú po ulici, a pomáhá mu tým. Systém jak sviňa, ale funguje! To nemluvím o trúbení, keré má také svoju logiku, a aj dyž třeba v Káthmandú je na ulici policajt, tož je tam stejnak na prd, lebo silnější jede (ináč je eště v Káthmandú 1 semafór, ale nikdo ho nerespektuje... Trúbením sa dává najevo, že sa předjížďá, že sa cúvá, kolik tam je místa na předjetí, esli to stihne a já nevím, co šecko eště. Prostě vymakaný systém. A ani jednú za tech 14 dní sme neviděli nehodu! To pak člověk přemýšlá, co je tady v Evropě špatně..

Zpátky k tem Nepálcom. Šeci 4 sa narvali dopředu k řidičovi (obvykle tam je místo pro 2, vejdú sa tam normálně aj 3. Nepálcú by sa tam vlézlo možná aj 12.). Dorka kývla na Babu a říká mu, ať si ide sednút za nama dozadu, že máme eště místo. Babu  záporně zakýval a mačkali sa tam dál. A Dorka nám to objasnila: Nepálci sa strašně rádi mačkajú. Takže místo, aby měli mezi sebú dost místa, a pohodlno seďali, rači budú sedět snáď aj na sobě. Totok byl ukázkový příklad, a my sme z teho měli hroznú srandu. Najvíc nás Dorka dostala tým, dyž řekla, že sa držijá za ruka aj na ulici, a najvětší prdel pro ňu byla, dyž šli takto 2 policajti, a držali sa za ruky. To sem málem odpadla. Během tech 14 dňú sme ale takových příkladú viděli moc, tož pak už sme sa ani nedivili, akorát nás to dycky pobavilo.

A včíl cesta. Měli sme pro sebe van, tož šecky vjeci a šecko jelo s nama. Tož jelo, spíš 6 hodin skákalo, poskakovalo, natřásalo sa. Hlavní cesta vypadá, jak taková nejaká polňačka na dědině mezi barákama a polama. Spíš mezi polama. Většina mojich spolucestujících spala, nechápu, jak sa jim to podařilo!! Vypadali jak hadrové panenky, s kerýma třepete a ony rozhazujú rukama nohama. A hlavú, lebo tá im létala od okna k oknu. Divím sa, že im neodpadla! Já sem spat nechtěla lebo sem si chtěla užívat cesty. Tož užila sem si to! Asi po 3 hodinách sme zastavili na oběd. Dali sme si tradiční nepálské jídlo Dal Bhat, to je rýža s čočkovú polévkú, a k temu zelenina a nejaké pikantní brambory. Normálně sa to jí rukama, tož to zas nemosím, tak sem slušno jedla s vidličkú. Dorka to jedla rukama a Lubica sa k ní přidala. Odvážná!! Bylo to velice dobré, ale dyž sme sa dozvěděly, že to jijú celý život a 2x denně, tož nevím, asi bych z teho brzo blula. Ale šecko je o zvyku. Po obědě sme pokračovali, a já sem přemýšlala, jak dlúho ten Dal Bhat vydrží v žaludku, a esli to nehodím.  Najhorší byl poslední úsek, asi 2 hodiny před cílem. To sme prakticky celú dobu ani neseděli na sedačce, lebo to tak skákalo, že sem většinu času strávila ve vzduchu mezi sedačkú a střechú. Ináč sa předjížďá všady, v zatáčce, kde je hovno vidět, prostě kdo je rychlejší, ten jede. Chvílama to byla sila, ale zas komu inému věřit než Nepálcovi, kerý tam jezdí celý život?

Ale aj to sme přežili, a dorazili do Pokhary. Totok je dost turistické město, u jezera, s loďkama, a tam byl také náš hotel. Moc pěkné to tam bylo, čisťučké. Až na ten řev všeckého, co sa hýbe, na gekony v kúpelně,  a na komáry, ale to sme zistili v noci, že ty kurvy ubzučané tam sú a kolik! Danka byla pěkně doštípaná, a určitě měla aj nejakú alergiju, lebo to sem eště neviděla (to sem ovšem nevěděla, že mňa to na konci pobytu čeká také). Šli sme hnedkaj na prohlídku města, a u teho sa rozhodovali, kam půjdeme na večeřu. Dyž sme obcházali to jezero, tož sa najednú ozval zvuk jak z Psycha od Hitchocka. Po prvotním šoku sme zistili, že to je prodavač husliček lebo čehosi takového. Furt na to vrzgál, a ten zvuk, kerý šel furt dokolečka, ve mně vyvolával cosik, co sa ně asi eště nestalo. Totiž chytit teho chlapa pod krkem (lebo za kule, to je jedno) a utopit ho jak kotě v tom jezeru! Aj s husličkama! Taký zvuk sem eště neslyšela, totálně ňa to rozhodilo a vytáčalo! Zhodnotily sme s Míšú, že neco takového sa eném tak nevidí a hlavně neslyší! A do teho furt vyřvával:“ Madam, music, music!“ Tož esli totok je „music,“ tož já su asi transvestita lebo co. Prodavač chodil kolem nás, a hlavně kolem Míši, byl jak duch, nikde nikdo a najednú sa dycky z nejakého konca ozvalo to strašné zavrzgání! Na mrtvicu.. Myslím, že mám docela hudební sluch, a hudbu aj hudební nástroje miluju, ale totok bylo na posrání. Už ale chápu, že neco prodá, lebo dyž za vama furt chodí jak duch a dycky neco v nečekaný okamžik vrzne, tož rači každý husličky kúpí aby od něho měl pokoj. Do konca pobytu sme na sebe s Míšú řvaly madam music, a měly z teho srandu. Aj ňa včíl mrzí, že ty husličky nemám doma, lebo dykoliv bych sa na nich podívala, dycky by ně to připomnělo Pokharu a jezero. I když na totok sa nezapomíná! Asi řeknu Dorce…

Na večeřu sme nakonec sme zapadli do jakéjsik restaurace, a dali si indické jídlo. Akorát to vypadalo a aj chutnalo jak jakýsi guláš, ale dobré to bylo. No a pak sme šli do bordelu, kde Dorka natáčala svůj najnovější klip (kerý sme mimochodem měli možnost vidět jako první!). Přivítali ju tam s otevřenú náručú, a nás taky, lebo došly peníze. Tož sme posedali hnedkaj k pódiu, aby nám jako nic neutéklo, a čekali, co bude. Tož nepálský bordel je hlavně o tanci, ať už jednotlivců lebo skupín. Bylo to aj erotické, aj vtipné a hlavně amatérské. Aspoň ně to tak přišlo, lebo v bordeli sem eště nebyla. Najvíc nás pobavila holka, kerá si tam vyšla v balerínách, keré bysme u nás asi hodili do popelnice. No, najvětší hřeb večera byla Dorota, kerá (aj s bolavým a oteklým kolenem, lebo sa vysekala 3 dni předtým na motorce), zatančila tak, že nepálské děvčice by měly jít radši prodávat manga k trafo stanici. Aspoň jim ukázala, jak sa tančí v Evropě, a holky si z teho třeba vzaly nejaké ponaučení. Dalším vtipným bodem programu byla Lubica a její nová partnerka, keré sa chudera Lubica nemohla zbavit. Tá nová známost sa na ňu přilepila jak vosa na med, a furt j tam hladila, obtúlala, až to vypadalo, že ju tam aj ošuká. Velice sme sa temu smíli, ale Lubice nám bylo líto, lebo to moc příjemné nebylo. Nakonec jí pěkně od plic řekla, že jí dá dýžko, ale tým to skončí. Nevím, esli holčina pochopila, ale stejnako sa na ňu lepila až do té doby, než sme odešli. Tož byl to další zážitek. Nepálský bordel stál rozhodně za to. Pak sme šli eště do rockového klubu, ale to nás ostalo eném 5 bab. Zbytek šel do hotela. Tam sme daly po kalíšku, zatančily, Dorka zazpívala na pódiu s muzikantama, a šly sme spat. Dobré to bylo.

 

Deň 4. – furt Pokhara

Ráno po snídani, po téj noci s komaráma, kdy sem zas nic nenaspala, lebo sem sa furt schovávala (aj přes český repelent – evidentně velice fungovál!), a dusila sa pod prostěradlem, sme dali snídaňu v hotelu (zaséj vajíčka, žampiony, slanina, toasty), a odjeli na letiště do Pokhary – náš dnešní cíl Jomosom, nadm. výška 2700m. Na letišti došlo ke kontrole. Jak sem už psala, jak majú uniformu, je to v prdeli, lebo sú strašně důležití. Sotva nás vysadily taxíky u hotelu, už tam stál jakýsik v uniformě a rovnál nás do řady, jak dybysme šli na pastvu. Nedaj bože stát pohromadě! Na letiště sme nakonec vlézli srovnaní za sebú v řadě jak děcka dyž idú ve školce na procházku. Eném sme nebyli ve dvojstupu.

Tož najprv sa moselo dohodnút, kdy poletíme. Mět letenku eště neznamená odletět. Vzhledem k temu, že kolem 10h ranní začne v Jomosomu fúkat, tož v podstatě šecky lety odlétajú do téj 10h. A pak už nic. Tož dostali sme letenku, na keré nebylo nic. Nekecám, měli tam předtištěné kolonky na méno, číslo letu, destinaci, ale nic sa do ní nevypisuje. Tož to bylo také nezvyklé, ale sme v Nepálu. Vzali sme letenky, a šli čekat na terasu. A v tom sa to stalo. Pokhara je v 800m, a my sme viděli najednú osmitisícovky! Jako viděli sme jich už u letišťa, ale z téj terasy to bylo najednú jak dyby jich tam nekdo nalepíl. Město s najvyšším převýšením na světě! Makčapučre, Anapurna, a šecky ty nádherné hory okolo! Přestali sme dýchat a chvílu sa eném dívali. Pak sme dýchat začali a také povykovat a vykřikovat, jaká je to nádhera, a všeci fotili jak blázni, s horama za zádama, u nosu, ve dvojici, sami, prostě jak malé děcka. Totok sa popsat nedá, to byla čistá nádhera. Tož sme si tam dali nejaké pití, čekali na náš let a furt sa dívali na ty hory obrovské a nádherné. Asi po hodině a půl nás zavolal Babu, ať idem dúle, že letadlo za chvílu poletí. Tož sme prošli kontrolú, zas nás ošahali (to majú asi z teho, jak sa furt šeci tisknú, lebo tolikrát ošahaná sem snáď v životě nebyla jak tady za těch 14 dnú – já aj na kozách, Gabika dokonca na intimních místách!!), srovnali do řady, zvlášť šel Marian a zvlášť my baby, a vešli sme do odletové haly. Z Pokhary létá nekolik linek po celém Nepálu. Tož my sme sedli, a zas čekali. Po hodině už to bylo divné, ale čas tu nehraje roli. Mezitým sme vyfotili krásnú nepálskú rodinku, sami sebe, a zas čekali. Po další hodině a půl přišel Babu s blbú zprávú, že navrchu začalo fúkat a letadlo neletí. Málem sme odpadli, ale lepší byt dúle a letět druhý deň než v letadle a třást sa, esli to doletí.  Tož sme to ověřili a zistili, že to je pravda. Začalo fúkat jaksi dřív, a tým pádem zrušili lety. Tak sme zas vylézli z odletové haly a najednú měli před sebú celý deň v Pokhaře. Letenky sa naštěstí Babuovi podařilo přehodit na druhý deň (aj dyž to byl furt ten stejný problém, že sme nevěděli, v kerém letadle a kdy odletíme), ale aspoň že totok bylo hotové. Tož sme sa vrátili do hotelu, zas vybalili ty krosny veliké, a šli pomalu na oběd. Tentokrát to vyhrála italská restaurace. Dala sem si salát (v rámci neustálého přežírání sa sem chtěla něco lehkého), a jeho následky sem poznala druhý deň. Po obědě sme sa prošli, zašli do oblíbeného koktejl baru (na čerstvé vymačkané ovocné koktejly), mama se mezitým oddělila a my s Míšú sa vrátily do hotela a na pláži u jezera si daly pivko. Přidal sa k nám Marian, a postupně aj šeci členové výpravy. Naša mama doběhla asi za 2 hodiny jakásik vystreslá, furt sa ohlédala, jak dyby za ňú šel King Kong a eště za ním Godzila. Hnedkaj nám začala vykládat, že sa na procházce na druhém konci pláže pustila do řeči (mama, kerá umí asi 15 anglických slov!!) s jakúsi prodavačkú bižutérie, a tá jí samozřejmě nutila cosik pokúpit. Mama váhala, nakonec ale odolala a nic nekúpila. Neprozřetelně ale rukúdáním slúbila téj prodavačce, že sa tam vrátí a kúpí si neco v průběhu večera.  No a včíl tam seděla a byla vystreslá, aby si ju paní nenašla. Tož to bylo také vtipné. Jak sme tak seděli pod takýma vysokýma palmami, tož nás osral aj pták. Najprv mňa, a pak aj Lubicu, ale tú osrál zespodu na prso. Jak sa totok podařilo, sme nezistili, aj dyž sme sa šeci snažili. Asi jak to ptačí hovénko padalo dúle, tož asi fúklo lebo co, a jí sa to přilepilo na tričko. Fakt záhada! Tož nad tým sme sa také bavili. No a nakonec sme tu aj na večeřu ostali, popíjali pivko, slivovicu, a byla sranda. Taký klidný deň, jak nekde u mořa na pláži.

Noc sem zaséj strávila s novým kámošem komárem, kerého sem sa nebyla schopná zbavit, jak ňa obtěžovál. A tož zas nebýl žádný kvalitní spánek.

 

Deň 5. – z Pokhary do Kagbeni

5.deň začál brzkým stáváním a přejezdem na letiště, buzeracú místníma policajtama, a čekáním. Naštěstí sa tentokrát podařilo, a my sme odletěli do Jomosomu. Letadlo místních aerolinek ve mně nezbuzovalo nejakú velikú důvěru. Takéto typy sú u nás tak maximálně v muzeu. Eště horší to ale bylo, dyž sme do teho nalézli. Malý, stísněný prostor, staré vybavení, to sem sa najednú orosila aj na takých místách, kde normálně orosená nebývám (třeba za uchem). Celkový let trvál asi 25 minút. Já celkově létání nemám ráda, o to horší to bylo tady. Co sa týká výhledu, tož ten byl nádherný. Letadlo prolétává mezi sedmi a osmi tisícovkama, a výhled na hory a to šecko okolo je nádherný!!! Enomže jak sa to tak třepalo, piloti byli vidět v kabině jak furt cosi přepínajú (navíc kabina neměla dveřa), a důle pod nama byla ďúra jak sviňa a v tech údolíčkách sa vinuly sem tam nejaké cesty, na klidu ně to moc nepřidalo. Hnedkaj za mnú seděl jakýsi mnich a ten sa eště před startem začál modlit. A včíl si člověk klade otázku – je to dobré znamení lebo už z nejakéj skušenosti ví, proč to dělá? Na druhú stranu, dyby to spadlo, tož aspoň někdo by sa za mňa pomodlíl. Vedle mňa naštěstí seděla jakási paní z Norska, a tož sem si s ňú vykládala, jak to šlo. Nic to ale nezměnilo na vjeci, že sem cítila, jak ně po zádoch tečú čúrky potu, a jak su stáhlá a křečovitá jak po obrně. Možu řéct, že dyž sme přistáli, tož sa ně fakt ulevilo. Z letadla sem sa drala mezi prvníma, a nepromokavé kvalitní tričko bylo uplně promoklé. Tož totok sem přežila. Ptala sem sa, co bude dál? Šak to mosím absolvovat eště jednú cestú zpátky? Ale to ně přišlo daleko, tož sem rychlo také myšlenky zapudila. Lebo spíš ně ty myšlenky zapudilo to, že letiště v Jomosomu je mezi horama a hnedkaj vedle nádherné zasněžené skoro osmitisícovky, a to zaséj vyrazilo dech. Všeci začali fotit, a dívat sa na šecky strany. Najednú - kde sa vzál tu sa vzál – letištní zřízenec – a už nás zas začál dirigovat, kam máme jít (v řadě za sebú), a najlepší nemlúvit a neotáčat sa. Poskakoval kolem nás tak, že to vypadalo, že snáď doletí Air Force One. Další Nepálec v uniformě..    

V hale sme chvílu čekali na krosny, než „vyjedú“ na páse. Vyjedú dávám schválně do uvozovek lebo to probíhá tak, že z letadla vydělajú zavazadla, 2 Nepálci jich hodijá na vozík, ten vozík odtlačijá směrem k letištní hale (spíš minihale), a tam to odnesú na pás, kerý nejede, a my si to tam veznem. Systém, kerý funguje snáď lepší jak u nás. Na letišti během čekání sme moseli na záchod, tož smrad sa táhl až ven, ale nebylo zbytí. Jaksik sem to vydržala, aj dyž sem myslela, že spadnu do téj tureckéj ďúry (lebo v Nepálu sú hlavně  turecké záchody, a eště bez toaletních papírů, tož člověk mosí nět furt nejaký kapesník při sobě – papírový samozřejmě).  No a pak sme vylézli z letišťa a tam místo taxíků stálo asi 15 šerpů a čekali tam – stejně jak ty taxíky. Fakt dobrý pohled to býl.

Hnedkaj za letištěm sme zakotvili v hotelu Majesty na oběd (ve kterém za 3 dni strávíme po cestě zpátky našu poslední noc v horách), abysme sa posilnili před naším prvním trekem. Začalo fúkat, ale nejak nám to nevadilo, lebo sme sa šeci těšili na to, co nás čeká. Oběd proběhl dobře, aj chutné to bylo, no a tož sme plní sily vyrazili na náš první trek směr Kagbeni. Je to dlúhé asi 10km, naštěstí sme šli po větru. Proti větru bych tam byla eště dneskaj. Prošli sme Jomosomem, a dostali sa na planinu. Čím vjacéj sme šli, tým to bylo sušší a zaprášenější. Krajina tajak dyž ju vidíte v televizi z dokumentu o Tibetu. Úžasné!! Myslím to vážně. Kolem samá hora, šutry, sucho, větr. Fakt to bylo nádherné, a to sme byli teprv na začátku. Těžko sa to popisuje, nekeré vjeci sa popsat nedajú. Asi sa budu opakovat, ale byla to nádhera! Akorát nevím, jak to vnímala Lubica, lebo v jeden moment sa ozvalo:“ Je tá krajina akási jednotvárna..“ Tož nevím, co tým myslela.. Kolem nás procházali turisti, tací polokoně (s nečím mixlé), šerpové, krávojaci (to je zas kráva mixlá s jakem), a také 2 francúzští turisti. Tí vypadali, že idú nekde vysoko z hor, a jak nás viděli, tož zařvali:“ Miracle!!! Miracle!! 7 femmes, ce n´est pas possible!“ (Zázrak!Zázrak! 7 ženských, to néni možné!)  Tož sem sa jich ptala, esli idú z daleka, že majú takovú radost, a prej že už idú 2 týdně a za tú dobu moc lidí neviděli, a určitě né 7 ženských pohromadě! (naša grupa byla tvořená 7 ženskýma a 2 chlapama). Tož sme sa s nima moseli vyfotit a poobtúlat. Veselá historka, pobavilo ňa to. Po tomto zpestření sme šli daléj. Mama byla furt mezi posledníma (rozumněj poslední), a sem si říkala, že sa buď kochá lebo nestíhá (je pravda, že furt fotila, a než dycky nastavila to její dělo, my sme byli o půl kiláku dál). Aj ně přišlo, že nestíhá, ale šak sa šlo furt po rovině, tož ně to přišlo divné. Dycky dyž sem ju počkala, a dala jí vodu, zdálo sa ně, že má jakýsi zamlžený pohled a okoralé rty, ale šak fúkalo, tož to moselo byt tým. Asi v půlce cesty sme sa zastavili v takém malém domečku a dali si u místních čaj. Byla to příjemná zastávka, a šeci sme ju potřebovali. Pak sme vyrazili dál, a s větrem v zádoch (občas fúkl aj z boku a to ňa dycky odvál o kus dál, lebo mněl silu jak sviňa), prošli jednú vesničkú, kde mněli hotél Holiday Inn aj Hill-ton (přesně takto napsané) a asi po 3 hodinách sme došli do Kagbeni. Ubytovali sme sa hnedkaj na začátku dědiny v takém hotelu pro turisty (strašně to tam smrdělo, a nedošli sme na to, esli je to kuchyň lebo hajzly), a vyrazili sme na obhlídku dědinky. Ušla sem asi 100m a najednú sa ně udělalo blbě. A dyž myslím blbě, tož myslím blbě. Přišlo to naprosto nečekaně. Myslela sem, že sa pobluju. Enomže blujte nekomu před barákem, aj dyž by sa to tam asi ztratilo. Podlomily sa ně nohy, a zatmělo před očima. Míša ně řekla, že su jakásik bledá. Bodejť bych nebyla. Uplně sem sa viděla. Aj křída je tmavší. Mosím řéct, že z dědinky si teho moc nepamatuju, eném že sme šli kolém jakéjsi místní sochy, na keré bylo nejzajímavější to, že byla celá holá. A měla useklý penis. Nevím, na co je kemu špička penisu..Pak sme došli do místního buddhistického kláštera starého 500 roků. Procházeli sa tam malí aj velicí mniši, a s tema horama všady kolem to mělo suprovú atmosféru. Šli sme sa podívat dovnitřku, ale najprv sme obešli modlící válec. Zevnitřku sa o patro výš modlili mniši. Bomba!! Slyšet to jejich hučení, brumlání, a modléní sa dá poslúchat dlúho. Velice ňa mrzí, že zrovna tady ně bylo tak zle, lebo bych si to užila uplně ináč. Dorka sa šla optat, esli sa na nich možem jít podívat, lebo normálně to ide. Enomže mněli zrovna jakúsi zvláštní modlitbu, a u teho nesměli byt ženské. Tož mohl jít eném Marian, kerý teho také využil. A šecky sme mu to záviděly!! Pak sme vylézli na střechu teho kláštera a z tama byl nádherný pohled. Zas sme šecko odfotili, snažila sem sa vnímat to co najlepší. Stejně sem ale asi za 10 minut mosela zlézt a jít si sednút na lavku. Kurnik, dyž na to dnes myslím, tož tam bych sa eště chtěla vrátit. Místo s mystickú atmosférú jak dyž vyšije. Esli sa furt budu opakovat, že tamto a hento bylo nádherné, tož sorry, ale Himaláje mňa dostaly uplně najvjacéj ze všeckého. Dycky sem tam chtěla, a týmtok sem si sen splnila. Proto o tem budu psat jak to cítím.

Cestú zpátky do hotela sme potkali místního tibetského dochtora. Dorka domlúvila, že sa k němu možem jít podívat do ordinace, a pokáď chcem, tož aj sa nechat „vyšetřit.“ Jasné, že sme chtěli (kromě Míši), šak kdy sa ně zas podaří jít k tibetskému dochtorovi!! Prohlédli sme si ordinaci, kde byly 2 židle, dochtorův stůl  a jedna skříň s tisícíma jakýchsi divných bobulek v různých nádobách. A doktor si ňa vzál na paškál. Šla sem první (šeci byli hodní a pustili ňa, jak ně bylo blbě). Dorka seděla jako překladatel lebo dochtór sice mlúvil anglicky, ale  rozuměla sem mu tak 30% teho, co říkal. Eště dodám, že tibetská medicína sa studuje 11 roků, a vzhledem k temu, že dochtorovi bylo asi 28 roků, tož začál fakt brzo. No, vzal ňa za ruky, tý svoje přiložil na můj tep na zápěstí, a ostál tak asi 5 minut. Sústředěný jak na prvním rande. Čekala sem, co sa jako stane, a on pak ty moje ruky pustil a říká:“ Všecko je ok, žádný problém nevidím, ale je vám furt zima.“ Tož kurňa, jak to ví? Mně je teplo akorát dyž je venku nad 30°, ináč su furt zmrzlá. Pak dodál, že mám studené tělo, a že bych neměla pit nic studeného ani jest nic z ledničky, šecko najprv vydělat a nechat nejakú dobu venku. Dobré, tož a daléj? Daléj  říká:“ máte těžkú hlavu.“ Dorota sa na mňa podívala a říká:“ ty máš těžkú hlavu? Jako že ťa bolí? Lebo co je to za diagnózu těžká hlava?“  Málem sem odpadla, lebo já fakt mívám stavy, že mám pocit, že moja hlava váží 200kg a zarážá sa ně do krku a do těla. Já vím, že to zní jak ze sci-fi a vypadám jak magor, ale je to tak. Jak to može vědět z mojého tepu? Eště dodál, že blbě spím, což byla také pravda. Byla sem z něho celá paf.. Nakonec ně dál pár tých kuliček, co tam mněl vystavené (udělané z bylinek, keré posbírali v horách, usušené v tmavéj místnosti a vyšúlané do kuliček – a také hrozně hnusné, také hořké, mosely sa rozkúsat a eště zapit teplú vodú), a eště ně dál taký čaj proti temu, aby ně nebyla furt zima. Za to šecko aj s „prohlídkú“ sem tam nechala 7 euro.. Uplně směšné! Vylézla sem z tama po 15 minutách ven s očima navrch hlavy jak Hurvínek a hned sem to šeckým vykládala. Po mně tam vlézla mama, kerá za 15 minut vylézla také tajak dyby viděla ufóna. Mamě řekl, že je zdravá, ale nespí, nechodí moc mezi lidi, a dívá sa málo do zeleného. Tož také diagnóza jak sviňa. Dyž mu na to řekla, že pracuje na zahrádce, tož to préj né, to nemá smysl. Neměla by nic dělat, eném čučat do zeleného, stromy, keře atd.. Také dostala kuličky. Vystřídali sme sa tam všeci, ale mezitým my sme odešly s mamú a s Míšú na hotel, lebo sem potřebovala nekde už konečně spočinút. A venku začalo poprchat, tož to bylo blbé znamení. Druhý deň nás čekalo 1000m převýšení a asi 15-20km pěšky, a s déštěm by to bylo blbé. No sotva sme došly na hotel, začalo chcat jak sviňa. A šeci byli eště venku. Sem si říkala, že ňa budú mnět velice rádi, lebo ňa pustili první a teďkaj kvůli temu zmoknú. No chvílu sme ostaly v pokoji a pak šly do lokálu na černý čaj a čekat na ostatní. Postupně sa scházali, mokří jak dyby venku chcalo. Začaly sme si objednávat večeřu, a mezitým ostatní vykládali, co jim řekl dochtór. Nepamatuju si šecky, ale vím, že z teho šeci byli na větvi tajak já s mamú (pamatuju si akorát, že Lubici řekl, že dyž byla malá, tož nekde spadla, a dodneška z teho má problémy. Lubica fakt spadla do jamy… Dance zas řekl, že má problém s ramenem, a taky že má. nechápu…). No a tak sa vykládalo a pilo pivko. Najednú ně zrak padl na okno, kde visel sáček s vodú. Na co to je? Ptám sa Dorky a tá dostala záchvat smíchu s tým, že to nikdá neuhodnu. Ani sem sa nepokúšala, lebo v Nepálu taký sáček s vodú može byt uplně na šecko. Dorka ně vysvětlila, že to je proti muchám. Tož jak proti muchám? Nejak sem to nechápala. Tož proti muchám, ona jak mucha letí kolem, a vidí tolik vody, tož sa lekne a uletí. Myslela sem, že blbě slyším, ale takto to tu funguje. Rozhodně je to pěknější než mucholapka zavěšená v prostředku kuchyně a oblepená chcíplýma muchama. Začali sme sa všeci smít, lebo totok by nás nenapadlo ani v tom najdivočejším snu o muchách. Najlepší ovšem bylo, že sme nikde neviděli ani jednu muchu! Asi sa fakt šecky lekly. Mosím nad tým popřemýšlat, esli by to fungovalo aj v Evropě. Škoda, že nemajú nic proti komárom, třeba samospalovací systém, kerý by vyzařoval nejaký smrad, na ten by lákal komáry, a jak by sa přiblížil, tož by ho zežehl. Takové jako solárko pro komáry, ale smrtelné. 

Mezitým donésli jídlo, já sem si dala polévku z húbama a kuřackem. Bylo to bílé jak dyby sa to vařilo v mléku. Dala sem 3 lžičky a přestalo ně chutnat. Divné, šak já žeru ráda.. A najednú to, co sem potlačila odpoledňa, přišlo včíl. Rychlo sem drapla klíče od pokoja, a valila na hajzl. Dostala sem první nepálskú sračku. Fičák! Zle ně bylo, chuť k jídlu ňa přešla, a do teho přišla eště večér horečka a zimnica. Vrátila sem sa sice za nima do jídelny, ale bylo ně jasné, že bych mněla jít spíš ležat. A venku chcalo a chcalo. Blbé. V jídelně sme šeci popisovali zážitky z dnešního dňa, a přišel další vtip večera, lebo Marián sa optal Dorky, jak sa menovala tá hora, co sme viděli na letišti. Dorka říká:“ tá samá.“ Marián asi dělal dřív japonštinu, lebo sa teho chytil a začál si zapisovat TÁSAMÁ.  Dorka dostala další ze svojích záchvatů, a hnedkaj sa s nama  o to podělila. My sme sa také zasmíli na úkor Mariana, lebo to bylo fakt vtipné. Hora sa samozřejmě menovala ináč – Makčapučre. A pak sme to pomalu rozpustili, a šli spat. Já sem přemýšlela, jak to budu dělat v noci, esli ňa chytne další fičák, lebo posrat sa ve spacáku sa ně nechtělo vzhledem k temu, že za 1. byl manžela a těžko bych mu vysvětlovala, že to je od čokolády (a hlavně ňa před odletem nekolikrát upozorňovál, ať si na něho dávám pozor) a za 2. ho budu eště potřebovat.  Tož šak sa uvidí v noci. Přišlo ně, že mám aj jakúsik tvrdú postel, no až ráno sem zistila, že to bylo prkno a na něm tenká matraca. Jako jediná sem měla takúto postél, debil, že sem sa neozvala. Mohli ně to vyměnit. No, a dostala sem tú horečku a zimnicu, a říkala sem si, že to bude dobrý trek druhý deň. Esli sa teho dožiju. Mama začala vykřikovat, že je jí jaksik zle také (že by solidarita s cérú?), a že sa asi také posere. Tož dvojka jak sviňa.

 

 

 

Deň 6. – z Kagbeni přes království Mustang do Muktinathu

Ráno bylo jak vymalované! Po včeréjším déšťu ani památky, obloha modrá jak strop v Sixtinské kapli a slunéčko svítilo na plné kule. Probuzení ale bylo horší. V noci sem sice na záchodě nebyla, ale aj tak ně fakt nebylo dobře. Přemýšlala sem, jak řéct Dorce, že to dneska nedám. Bolely ňa záda, klúby, nohy, šecko. Tá postel byla opravdu tak na odložení batohú, a né na spaní. Polámaná sem byla jak mraveneček z téj básničky pro děcka, akorát o tom nevěděla celá obora, eném mama s Míšú. Babu nám zabúchal kolem 7h na dveřa s tým, že za chvílu sa podává snídaňa (systém objednání jídel byl takový, že sa dycky moselo šecko objednat dlúho dopředu, takže sotva sa člověk nažrál k prasknutí, hnedka objednával buď na večér na druhý deň na snídaňu). K snídani sem nechtěla nic, ale Dorka ňa zdrbala, že máme před sebú dlúhý trek a jest mosím. Tož sem do sebe nacpala 2 suché tústy. Vím, že má pravdu, ale dyž sa vám z jídla zvedá žaludek a vy jest mosíte, moc požitek z teho nemáte. Už ně ale nebylo tak zle, tož sem si řekla, že ten dnešní trek dám. Čekalo nás neco mezi 15-20km, s 1000m převýšením a furt do kopca. Měli sme sa dostat z 2700m do 3800m. Říkala sem si, esli ňa po cestě chytne to, co sa ňa už od včerejška drží, tož to bude zážitek, lebo tam nebyly ani keře, ani stromy, eném vyprahlá pustina se šutrama, za keré sa schovat nedalo. Tož šak uvidíme, né? Nejak to dopadne. Pobalili sme sa a vyrazili. Hnedkaj za dědinú bylo první stúpání, trvalo asi 10-15 minut, ale totálně strmé. Dorka nás na to upozorňovala už včéra, tož sme o tem věděli, ale bylo to fakt hnusné. Mama sa plahočila kdesi daleko za skupinú jak dyby mněla každú chvílu vypustit dušu a odpadnút. Jak sem ju viděla, sem si říkala, ajajaj, jak tá to dneska dá celú tú trasu? Šak eště sme ani nikde nedošli, a ona vypadá, že dostane infarkt! Na kopec sa vyškrábala jak poslední s Babuem za zádama a dlúho odpočívala. Tech pár metrů výš, kde sme seděli my, už bylo nad její sily. Volala sem ju, ať sa k nám přidá, že máme nádherný výhled. Protože neodpovídala, lebo by si vydýchala ten poslední kyslík, kerý mněla, tož sem pochopila, že na nejaký výhled včíl sere. Tož asi za 10 minut za nama došla. A z teho výhledu byla nakonec stejně hotová jak my šeci, lebo mnět před sebú zelené rýžové políčka, kúsek nad nima zaprášenú cestu, eště kúsek výš hnědo/šedé kopce a pak bílé zasněžené obrovské hory a nadtým modré nebe, to za ten výstup stálo. Šeci sme zhodnotili, že to je zatým nejkrásnější obrázek, co sme viděli. Kochali sme sa chvílu, a pak byl čas jít dál. Mama jaksi zbledla, lebo sa ně to eném zdálo?  Možná to býl eném odraz od nejakéj osmitisícovky.. Vyrazili sme.  Čekalo nás pozvolné stúpání. Tí rychlejší nasadili svoje tempo, šak aj já sem mezi nima byla, a šli sme. Mama byla v Babúových rukách, kerý z ní nespúšťál oči a tlačíl ju pohledem. Na dalším kopečku sme dali přestávku na čaj, a to už mama měla asi 10min zpoždění. Pokochali sme sa dalším výhledem, uplně inačím než předtým a zaséj vyrazili. Šlo sa dobře, vzduch sice chybjél, dýchala sem snáď aj ušima, ale šlo to. Mama měla čím dál větší mezeru mezi nama a její maličkosťú. Začalo ně to vrtat hlavú, jak totok zvládne. Na další pauze už měla zpoždění snáď 25 minút. Otatní sa rozhodli, že vyrazijú bez ní, ale mně to nedalo, šak je to moja mama a dyby sa neco stalo, tož sa s tým chudákem Babuem nijak nedomlúví. Tož sem na nich čekala. Dyž sa mama vynořila ze zatáčky, pochopila sem, proč jí to tak dlúho trvá. Ona šla stylem levá pravá levá pravá, pak sa opřela o húlky (eště že jich měla!!), a dýchala asi 5 minút. A pak zas levá pravá levá pravá, húlky, opřít, nádech výdech. Ufff… Tož takým tempem tam nedorazíme ani ke konci podzimu. Došla ke mně, zvalila sa na zem, a dýchala tak, že aj astmatik při záchvatu tak nechrčí. Tož a co včíl? Na zádoch ju táhnút nemožem, po zemi za ruky také né, vrátit sa nemože. Mosela zabojovat. A mama bojovala! Kroky  zvýšila na 5, zato vydýchání na tyčkách na 7 minút. Babú dyž viděl, v jakém je stavu, tož jí vzal její batoh (a to si nésl eště svůj), takže mama nésla eném ten svůj 40kg foťák. A šlo sa. Skupina vepředu sa furt vzdalovala, až sme na téj náhorní planině ostaly eném my tři. Ticho, totální ticho, a do teho občas zadýchaná mama a zpívajúcí Babu. Ukázková skupina! Já sem jich dycky o kus předběhla, lebo její tempo bylo fakt smrtelné, a pak jich nekde čekala. Celú dobu, než ňa mama došla, sem nadávala jak špaček, esli sem totok měla zapotřebí, a že su debil ju vzít na takovú cestu, a že to bylo naposledy (dokonca ňě aj mezi tým, dyž jí ostalo trochu dychu, řekla, že nevěděla, že tu bude taký trek!! šak kurňa to bylo všady napsané, že budem 3 dni trekovat, tož co si myslela, že budem chodit kolem hotelu s húlkama a batohem?). No chvílama sem myslela, že ju zabiju, ale dyž sem viděla, v jakém je stavu, tož ně jí zas bylo lúto, a snažila sem sa na ňu byt hodná. Moc ně to nešlo, a aj mama to vycítila. Dneska je ně to lúto, že sem byla protivná, ale bylo to náročné. Přemýšlala sem, jak a kde jí tam budu kopat hrob, že jím tam navěsím tibetské vlaječky a z čeho udělám kříž?! Lebo dybyste ju viděli, pochopili byste, že byla na odpis. Totálně!  

Ale zkrátím to. Mama to jaksik ušla. Poslední etapu cesty (měli sme v poledňo kdesi v jakéjsi dědince jest) už mama ani nefotila a myslím, že sa dala na modléní. V očách už měla eném bělmo, a přestávala aj dýchať. Do dědinky sme sa nakonec dostali asi kolem 13h, šeci už tam 45 minut seděli a čekali na nás. Ten poslední kopec před dědinkú byl teda záhul aj pro mňa, ale jak sem jich furt nekde čekala, tož sem vlastně furt odpočívala. Místní „restaurace“ byla na nejvyšším místě v téj dědince, do schodú. Mama málem odpadla, ale vyškrábala sa nakonec aj tam. Šeci jí blahopřáli, lebo mám taký dojem, že stejnako čekali, že dondu sama s Babúem…  Dali sme opečené nudle (na moje střevní problémy to bylo ohromné! – aj dyž sem za celú cestu nebyla ani jednú!), a černý čaj a kochali sa výhledem na tú nádheru kolem sebe. Mama přemýšlala, esli už tu neostane nafurt, aby nemoseli už nikdá nikam jít. Najednú Dorotu neco napadlo, zrovna dyž byla mama na záchodě. Prej navrch do Muktinathu jezdijá motorky, a že sa optá, esli by jich nevzala. Přihlásila sa aj Lubica, že by jela také, lebo jí nebylo moc dobře. Než došla mama ze záchodu, tož Dorka to šecko zařídila. Mamě sme sdělili tútok novinu, a jí sa konečně ulevilo. Bylo to vidět a aj slyšet, najednú začala lepší dýchat a aj oči měly takú jakúsik inačí jiskru. Z polomrtvéj mamy sa stala mama plná energije, sršala vtipem a vypadalo to, že nám snáď ukáže aj verbuňk. Za chvílu dorazily motorky, mama naskočila jak laňka, a vyjely směr hotel Bob Marley. My sme vyrazili za nima, v poklidu. Šla sem s hlavní skupinú!! Konečně sem si to trochu užila. Čekal nás sice eště jedén taky smrtelný výstup, ale ináč už to bylo rychlé. Asi za hodinu a půl sme konečně dorazili do Muktinathu. Ubytovali sme sa a dali šeci sprchu. Z té mám takéj dobrý zážitek. Celkově tam bylo asi 5 sprch, ale šecky furt obsazené. V hotelu bylo dost turistů a trekařů, a šeci sa chtěli umyt. To je normální, lebo z teho všadypřítomného prachu v horách sa člověk těší na jednu jedinú věc a to je voda. A eště k tomu aj teplá!! K jedné sem sa vydala s tým, že si teda počkám. Čekala sem asi hodinu!! Byla tam totiž jakási holčina, kerá sa tam evidentně rochnila. Asi po 15 minutách, co sem tam stála, na ňu zaťukal její přítel a neco jí řekl (myslím, že to byli Holanďani). Předpokládám, že neco v tem smyslu, aby si pohla, že je tam řada. Holka na něho cosi húkla, chlapík odešél a asi za minutu dorazíl s takovú tú mořskú húbú, kerú si možete kúpit v Avonu a inačích kosmetických firmách. Byla rúžová. Šak já ju mám doma také, ale táhat ju do Himalájí!? Dalších 15 minut sa tam asi tú húbú otírala lebo co, protože sa furt nic nedělo. Eném tékla voda. Její přítel na ňu zas po nejaké době zaťukál, aby ju jako upozornil, že tam furt nekdo stójí (to už sme tam byly 2), a mezi řečú mně sdělíl, že po ní ide on, ale nebude to mnět na dlúho. Tož ňa napadlo s čím donde on, esli má gumového kačera lebo plastovú lodičku. No, holka vylézla asi za dalších 15 minut, a velice sa omlúvala, že tam bylo dlúho, ale že měla na vlasoch balzám, kerý mosí 50 minut působit, a proto nemohla vylézt dřív. Kurňa, tož jaký balzám? V horách? Ve 3800m nad mořom? Málem sem odpadla, lebo balzám by mňa v životě nenapadl. No do pokoja sem sa vrátila asi za 1,5 hodiny, ale konečně umytá a čistá. Pak sme si byli dat čaj na terase a vybrat si jídlo k večeři. Z terasy už sem sa v podstatě nehla. Navíc za nama seděli Francúzi, tož sem s nima pokecala, popíjali sme čaj a byla to taká pohoda. A najednú, zaséj z ničeho nic, sa ně udělalo blbě jak sviňa, a už sem zas valila. Sotva sem sa doplahočila na pokoj, kde už byla mama zachumlaná do deky, třepala sa jak mucha v uragánu, a vypadala, že jí néni moc dobře. Pléskla sem sebú do postele, a už sem z ní nevylézla. Večeřu nám donésl Babu na pokoj, lebo bych ty schody nezlézla (možu řéct, že sem nikdy netušila, že mně 10 schodú dá tak zabrat, zadýchaná jak sviňa a nohy jak ze železa).

Zbytek večera sme strávily s mamú na pokoji v posteli za zvukú regé a dalších poklidných písní. Bylo nám zle, mamě ze sračky a z nadmořské výšky, mně eném ze sračky. Taký rodinný večér. Míša – zdravá jak řepa - sa k nám přidala v průběhu večera, ináč byla s tým zdravým jádrem v lokálu. Večér pak doběhla Dorka, ať sa idem podívat na hvězdy, že něco takého sme eště neviděli. S vypětím šeckých sil, co nám ostaly, sme s mamú vylézly na terasu a ostaly jak opařené. Celá naša skupina (kromě Lubice, kerá halekající Dorku bohužel neslyšala, a o hvězdy týmtok přišla) stála na terase a dívala sa na nebe. Tolik hvězd a hvězdiček, a také velikosti sem v životě neviděla!! Neco neuvěřitelného. Každá byla veliká jak posvícenský koláč, visaly tam eném si na nich šáhnút, a bylo jich tam snáď 20 miliard. Nádhera najvěčí! Bohužel sem to vydržala asi 15 minut a zas mosela valit do postele, lebo zimnica sa ňa furt držala jak pijavica suchéj kože. Mama valila za mnú, a Míša sa také přidala. Vypadá to, že su cestovatel na baterky, lebo chvílu svítím jak tá Venuša, co sme viděli, a chvílu eném tak poblikávám. Dneska večer sem spíš dohasínala, ale furt věřila, že to bude lepší. Útěchú ně bylo, dyž sem zistila, že nás tam dohasínalo vjacéj, a že v tem nejsu sama.

 

Deň 7. – z Muktinathu do Jomosomu

Po relativně klidnéj noci sme sa ráno zbudili jakésik otéklé. (Mama aj přes zdravotní problémy stihla v 6h ráno vyfotit svítání v Himalájách. Lákala ňa, ať idu také, ale vyhrabat sa ze spacáku bylo nad moje sily). Mamu bolela hlava tak, že sa jí oči tlačily z důlků ven, a furt mněla tú hnačku – jak říkajú Slováci a velice sa ně to lúbí (mama totiž mněla každý den neco – sračku, nadmořskú nemoc, sračku, úpal, bolení hlavy, sračku..). Každý den sme čekaly s Míšú, co zaséj dneska bude mnět. V deň sedmý to bylo totok a nadmořská výška. Mňa to sice hnedkaj po ránu zas prohnalo, ale nebylo ně blbě. Dorka nám na to totiž dala prášky, a tak sme dúfaly s mamú, že to zabere. Zatým to tak nevypadalo, ale je pravda, že nás to nenutilo chodit na záchod 15x za deň. Mama vypadala jaksi blbě. Taká pobledlá, pokrčená celá. Dorka sa na nás došla po ránu podívat, a jak mamu viděla, hnedka jí říká, ať si vezme ten prášek proti výškové nemoci, kerý jí včera dala. Mama ho celú dobu mněla, ale netrúfala si ho vzít, aby to nepřekombinovala s tema ostatníma lékama. Tož ho do sebe rychlo lupla, a do půl hodiny ju to přešlo. Škoda, že to neudělala v noci, mohla spat v klidu a bez bolení hlavy. Dali sme šeci snídaňu, a u té sme sa dověděli, že bylo blbě aj Gábině, kerá tento střevní problém měla také už 2. deň a kerá vypadala čím dál tým hůř. Tá gastro potvora nejakým způsobem zasáhla skoro šecky, nekeré eném tak na okraj, iné víc do hlúbky. Zdravá skupina jak dyž vyšije! Mysím, že sme byli skoro šeci zelení jak mořské řasy. Ti, kerým bylo blbě, neměli chuť na jídlo, ale jest sa mosí, lebo zas člověk nemá silu jít daléj. Taký začarovaný kruh. Já, kerá ráda žeru, sem během 2 dní neměla chuť na nic! Fakt divné, to sa ně eště nestalo. Ke snídani sem měla jakúsik sladkú palačinku s jabkama – konečně cosik sladkého! Po tech vajcách, slaninách atd. ně to bodlo. Pak sme sa sbalili, vjeci dali šerpom keří nám celé ty 3 dni nosili naše těžké krosny, a šli sme sa eště prójít k místním chrámom. V Muktinathu sa nacházá svaté pútní místo pro hinduisty a sjížďajú sa tam šeci hinduisti z blízkého aj dalekého okolí. Je to asi kilometr od hotelu, taká pohodová procházka. Mama vůbec nechtěla jít (asi si myslela, že jí zas zavoláme motorku), ale nakonec sa dala překecat. Sice sa tak nejak zaséj vlékla vzadu, ale došla to. Slunko svítilo, nebe bylo modré, počasí zaséj krásné. Hnedkaj u chrámu sme sa vyfotili, a dívali sa na hinduisty, keří stúpali (lebo vyjížďali na motorce – mama ticho záviděla) kopec k chrámu. Sotva sme vlézli za branu, praštil nás do nosu smrad z vonných tyčinek. O 50 metrů dál seďali prej „svatí muži,“ byli štyry a jejich životním cílem je blúdit po světě, nejest, nepit, a hulit marjánku, aby sa lepší spójili s bohama a mohli s nima komunikovat. Majú dlúhé zadredované vlasy, zakalené oči, mávajú na šecky kolem a chcú peníze. Tož neco sme jim dali, jak šeci. Ludé jich totiž na jejich cestě za bohem živinu, dávajú jim peníze, takže svatí mužové nejsú vůbec nešťastní. Taký spokojený zhulený život. O kúsek výš sme vylézli k dvúm bazénom a asi 150 vodopádom, keré tékly ze zdi a dělaly taký půlkruh. Mezi nima byl malý chrám, kam majú přístup eném hinduisti. Účelem teho, proč sem hinduisti jezdijú, je prójít pod těma průdama (resp. nabrat si do dlaně vodu a vylét si ju na hlavu) a pak sa potopit do tech dvúch bazénků. A samozřejmě pomodlit sa v chrámu. Tož naléla sem si na hlavu asi 15 pramenú a přestalo ňa to bavit. Mám eště dlúhú cestu k temu, jak sa stat hinduistú. Do bazénu by ňa nedostali ani zavěšenú za 3 koně, lebo o hygieně sa tu mlúvit nedá, a bylo by to tak akorát na to chytit tyfus lebo inačí místní bacíl. O další sem už nestála, stačíl ně ten jedén. Bylo zajímavé to pozorovat, lebo inačí kultura = inačí zvyky, a ty indické baby v sárí a indické chlapy obalené jakúsik rúškú v Hradišťu na slavnosťách vína neuvidím. Ale lézt bych do teho nemosela. Najvíc ňa fascinoval ten všadypřítomný bordel, myslela sem, že na svatém místě to je přeca eném posvátné, a docela ňa to překvapilo. Tentok chrám sme pak opustili a vydali sa o 300m daléj do buddhistického, kde – jak nám bylo řečené – plápolá věčný oheň, kerý je tam asi 500 roků. Byl to taký malý modrý plamíneček, a jaksik sa ně zdálo, že tam cítím plyn. Tož nevím, že by tam byl od středověku? Ináč toto místo mělo zaséj svoju atmosféru, kerá sa ně dycky líbila ve filmoch, a kerú sem si tady mohla „ošahat.“ Je to nepopsatelné. A – to sem sa už dlúho nezmínila – všady kolem nás byly ty obrovské hory, kolosy, keré vidím před očima eště dneska. S tema chrámama to bylo jak v tibetskéj pohádce.

Po dopolední procházce sme sa zas najedli v hotelu Bob Marley a vydali sa z kopca dúle do další dědiny. Náš dnešní cíl byl Jomosom, kde sme náš trek začínali. Měli sme dohodnutý džíp, lebo směrem dúle pak hrozně fúká a je tam tolik prachu, že jet autem byla tá nejlepší varianta. Sestúpili sme pěšky do dědinky Jharkot asi o 2km dál, a šli sa podívat na místní chrám starý 500 roků. Setkali sme sa s civilizacijú lebo ten, co nás tam provázal, měl vestu Playboy. Sice vtipné, ale moc sa to tam nehodilo. Nafotili sme chrám a ze střechy šecko okolo. Z dálky sme viděli jakésik procesí, keré sa blížilo. Než sme tú dědinkú prošli, procesí tam právě došlo. Trúbili, zpívali, a šli hrozně rychlo. Na zádoch měli jakúsik svatú knížku, keré sa šeci chodili klanit a šahat na ňu. Pak vylézli k temu chrámu a eště chvílu tam vytrubovali. Mystické! Akorát dyby sme právě nedošli k jakémusik hotýlku s hajzlem a mama nezačala cedit mezi zubama, že zas mosí... Mystično v prdeli.

Tam nás čekal už džíp, tak sme vyrazili na cestu. Tá trvala asi necelé 2 hodiny, a zaséj sme zažili poskakování, vzduchoprázdno mezi sedačkú a stropem auta, jízdu po okraji srázu, kam sem sa rači moc nedívala lebo by ňa jeblo. Fúkalo jak sviňa, a ti turisti, keří šli dúle, v tem větru povlávali jak ty tibetské vlaječky a eště jim fúkalo do očí, do nosu, všady. Byli sme rádi, že sedíme a nejdeme, aj dyž sem chvílama myslela, že mosíme skončit na dně téj rokliny. Přežili sme aj toto, a dostali sa šťastně do Jomosomu do hotelu Majesty, kde sme si dali našu první horskú snídaňu. Teď tu měla byt aj tá poslední. Pokoj byl čistý, s horkú sprchú a výhledem na staveniště. Mama sa hnedkaj začala vyslékat, tož sem ju stopla, lebo z teho by Nepálci na staveništi měli zážitek eště v dalším životě. Měli tu aj matracu se sobama, tož nevím, esli sa v Nepálu slavijá Vánoce lebo to tam nekdo nechál, dyž pochopíl, že cestú navrch stačí spacák a že šerpové matracu kolem Anapurny nepotáhnú.

A pak už sme zaséj eném seděli v lokálu, pili, jedli, povídali si. Padaly Dorčiny historky, kerým se nedá nesmát, a keré si z většiny nepamatuju, lebo to by chtělo mnět furt při sobě kameru a nechat ju jet celý deň. Večer si s nama dali naši šerpové pivo, tým sme jim poděkovali za starost o naše bágly, a s velikým vděkem sme sa s nima rozlúčili (dyby si mama měla nést eště aj bágl, tož nevynde z Jomosomu. Já bych došla možná za Jomosom..)

Poslední noc v horách! Veliká nostalgia! Kdy zas uvidím Himálaje? Dostanu sa sem eště nekdy?  Přežiju cestu letadlem dúle? Zas budu zpocená jak po maratónu. Co dyž spadnem?..... spím…..

Deň 8 – zaséj v Pokhaře

Ráno sme sa zas posraly (začíná sa to stávat takým jakýmsi denním rituálem), dali snídaňu, a vyrazili na letiště. Měli sme letenku do Pokhary, ale jak už víte, nic to neznamená. Zaséj proběhla nepálská prohlídka, s přísnýma ksichtama, nejvyšší důležitosťú a srovnáváním do řady. Naštěstí sme šeci prošli, a teď zbývalo eném čekat na letadlo. Naše bylo asi třetí v pořadí. Chvílu předtím, než to naše doletělo, začalo pofukovat a v dálce sa mračit. Hory pomalučku přestávaly byt vidět. Neco na mňa. Tá trocha klidu kerú sem eště nekde z hlubin vyhrabala, byla v prdeli, a tým pádem už sem myslela eném na let. Ostatní vypadali že sú v pohodě, tož sem si říkala, že asi zbytečně hysterčím. Dyž doletělo naše letadlo, eště nejakú chvílu trvalo, než naložili bágly, a my sme mohli nastúpit. Už sme byli na schodkoch do letadla, když pilot začál kamsik telefonovat a utvrzovat sa v tom, že možem odletět, lebo větr byl čím dál silnější. Možem! Tož nevím, je to dobře nebo néni? Stres stúpál. Seděla sem vedle Dorky a letušky na konci letadla. Dyž sme vyletěli, bylo vidět, že néni nic vidět. Lebo je, ale čím dál meněj. Uff.. Jak totok mám přežit? Letadlo sa začalo divně třepat (upozorňuju, že to byl zaséj ten muzejní typ jak před 3 dňama), a větr si s ním tak trochu dělál, co chtěl. Dyž sem sa přilepila k okénku, abych sa podívala, esli je vidět pode mňa nebo néni, zistila sem, že ne jaksik divno vlajú vlasy. A že to ide od okna! A že je tam ďúra! A že sme ve 2500m nad mořom, a že tu asi umřu!!! Pomoc!! Měla sem pocit, že vyšiluju eném já, lebo letuška sa malovala a šeci fotili. Mlhu, propasti, neviditelné kopce. Dorka asi viděla, jak na tom su, lebo ňa uklidnila tým, že dyž letuška nevyšiluje, že je to dobré. Že sa mám dívat na ňu, že to zná. Do teho letuška dodala, že to bývává horší, že to je v pohodě. Tož nevím, dyž je to horší, tož to je jak drak na šňúrce akorát bez šňúrky? Najhorších 25 minut dovolené. Radši sa 15x posrat než 1x letět s týmtok prehistorickým letadlem. Od teho posrání sem nebyla daleko, a dyž sa začaly pomalu blížit domečky v Pokhaře a přibližovat sa letiště, pomalučky sem začala dýchat (3 týdně po našem návratu na téjto stejnéj trase spadlo letadlo z turistama.. no comment). Dyž letadlo přistálo, zdálo sa ně, že sa šeci jaksi rychlo hrnú ven (mama sa rvala k tem dveřám první, málem jich vyrvala z pantú). Po přistání sem chtěla polúbit matičku zem, ale asi bych vypadala jak debil, tož sem si to rozmyslela. Ostatní byli také jacísik zelení, a pomalu z nich padalo, že z teho neměli příjemný pocit! A že sa aj báli! Jak sa ně ulevilo, že nejsu hysterická, a že to byl fakt let o hubu. Šak také už žadný další ten deň neletěl. Tož teď už nás čekál eném raft a džungla, ale to mosí byt brnkačka proti temuto letu.

Na letištní ploše nás hnedkaj zdrbali a srovnali do latě, a pak nás taxíky zavézly do hotelu u jezera. Přivítal nás starý známý pokoj. Měli sme možnost vyprat si prádlo, tož sme to navybírali, a zanésli do prádelny. Jejich systém moc nechápu, lebo sa to tam  dá v igelitce, oni perú tmavé se světlým dohromady, nic nepomíchajú a pak vám to v téj igelitce zaséj vrátijá srovnané a zaprané. A nich nechybí! By mňa zajímalo, jak to dělajú, vymakaný systém. Až na to zašedlé prádlo.

No a pak nás čekál oběd, a ájurvédská masáž! Pravá! Na místní klinice. Tú vede Němka, kerá to tam měla jak ze žurnálu, v téj zaprášenéj Pokhaře to bylo jak dyž člověk přejede na inú planetu. Dali sme si šeci stejnú masáž – celého těla – a 75 minut sa tým nechali unášat. Konec masáže si moc nepamatuju, lebo sem trochu vytuhla, ale ináč to bylo super! Po treku výborný relax. Vylézli sme šeci masní a naolejovaní jak prasa na roštu, ale se spokojenýma ksichtama. Rychlo na hotel, hodit sprchu, a pak nejaké nákupy. Čaje, káva, pohlednice (keré sem měla v plánu hodit, ale nenašla sem poštu, tož sem jich dovézla), a další nezbytné suvenýry. Dorka nás zavédla k tibetskému prodavačovi stříbra a bižuterie, a to bylo neco na baby. Skoro šeci sme neco kúpili, ale vybírání zabralo asi 2 hodiny. Esli je to stříbro, je otázka, ale aj dyby né, je to pěkné. A dělám s tým velikú parádu – mám prstýnek a k temu naušnice. Příjemně strávené odpoledňo. Eště mosím dodat, že baby sháňaly plavky na tú loď, lebo si jich nevzaly. V Nepálu nejsú plavky jak u nás, lebo je to cudná zem, takže moseli vybírat z toho, co měli. Teda také plavky sem eště neviděla! Mama kúpila s rukávama, nohavičkama a sukýnkú. Míša eném se sukýnkú. Těžko sa to popisuje, lebo plavky sú jednodílné, ale nesmí byt nic moc vidět. Tož přes zadek je sukýnka, nekdy aj nohavičky (maminy plavky), a ináč je to jakési neforemné, ale zato hrozně vtipné. Velice sme sa temu nasmíly, hlavně dyž to pak baby zkúšaly v hotelu. Fakt bomba!

Večeřu sme si dali v restauraci, kde sme už byli na začátku pobytu, vyzvedli prádlo, a pak eště pokecali na terase v hotelu a šli spat s tradičním rituálem na záchodě. Až na ten let by to byl příjemný den. Bylo potřeba sa vyspat lebo nás čekál raft. Neco na mňa! Bez tepléj vody! A noc ve stanu! Snáď to přežiju…Nic nemože byt horší než místní letecká linka.

 

Deň 9 – na řece Seti   

Noc proběhla s komárem, ale to už ňa snáď ani nepřekvapilo. Byla sem zaséj zalézla pod prostěradlem, ale jaksik sem to přežila. Ráno sme do sebe naléli kafe a čaj, a jeli na místní autobusovú zastávku. Autobusú je několik druhú, od tech eném pro Nepálce, kde sa jezdí na střeše, až po turistické luxusní linky. Byli sme v nečem mezi tým. Autobus byl sice plný, ale každý měl svoju sedačku. Takže luxus. Po cestě to zaséj skákalo jak dycky, ale nejak už ně to ani nepřišlo. Asi po 1,5 hodině nám autobus zastavíl u jakéhosik mostu, kde nás vysadíl a kde na nás už čekali rafťáci. V životě sem na tem neseděla, tož sem byla zvědavá, co ňa čeká. Moseli sme přeskládat šecky vjeci, lebo sme sebú nemohli šecko táhnút, tož samozřejmě sem půlku zapomněla, ale nebylo to tak hrozné. Podstatné byl opalovací krém, brýle, plavky a neco na sebe. Plán byl taký, že poraftujem až do odpoledňa a pak sa zastavíme, postavíme stany, a strávíme noc venku. No potěš. A to sem nevěděla, že uděláme 45km!

Chlapci rafťáci šecko pochystali, pobalili, nafúkli rafty, no zabralo to dost času. My sme sa psychicky chystali na břehu a debatovali, jaké to asi bude. Pak sme vyfasovali helmu, vestu, vesla, a šlo sa na to. Lodě byly 2, a eště 3 doprovodné, jedna s našima vjecama, a 2 malé kajaky jako předvoj. Náš lodivod nám vysvětlíl, jak sa pádluje, jaké bude říkat rozkazy, co na nás bude řvat, a jak máme reagovat. Najvíc ňa povzbudilo to, dyž řekl, že si vyzkúšáme povel „šeci do lodě!“ To znamenalo zalehnút do lodě a nehýbat sa. Trochu ňa to znervóznilo, lebo při jakéj situaci budu lehat do lodě a proč? Dělá si z nás prdel lebo to myslí vážně? No super, tož po smrtelném letu ňa čaká smrtelný raft. Kurňa, že sem nejela válat sa k moři? Nikdo by na mňa neřval „do lodě“ a eště bych si popíjala nejaké koktejlíky.

Vyjeli sme. V raftu nás bylo 5 + pes Seto (Dorčin a Jonnyho pes). Moc neposlúchál, a furt tam tak pobíhal, ale nakonec si zvykl na šecko. Voda byl klidná, ale hrozně špinavá. Tož do teho nelezu, říkala sem si v duchu. To sem ale netušila, že ani né za 10 minut v rámci „srandy“ skončím ve vodě. Náš rafťák měl super zálibu zhazovat šecky kolem do vody. Esli neco nesnášám, tož totok. Navíc mám čočky, a dyby ně nejaká vyplavala z oka, tož už ju nenajdu a do konca raftovacího pobytu uvidím tak max. moju nohu. Hnedkaj, jak ňa vytáhl do lodi (lebo na raftu nejsú nikde schody, mosí vás tam dycky někdo vytáhnút) a spálila sem si nohu o gumový raft,  sem ho zdrbala, že ať už ňa tam neháže, že dyž budu chtět, půjdu sama. Sice to pochopíl, ale celé dva dni měl „natahovací“ tendence, to znamená že mu furt vystřelovala ruka s pádlem ke mně, jako že ňa tam chce hodit. A já celé 2 dni seděla, a byla nerózní, že to udělá. Tož to ně trochu raft zkazilo.

Ináč voda byla příjemná, a jak na nás pálilo slunko, tož sem do ní nakonec šla aj dobrovolně. Dycky ohlásili, kde možem do vody a kde né. V jeden moment, dyž sme šeci byli v lodi a jeli sme kolem jakéjsi pláže, náš rafťák zařvál: „snake!on the right!“ málem ňa jeblo, lebo z vody na tú pláž lézl asi 2metrový had. Šeci sme zbledli, a ztichli. Bylo nám řečené, že to je vodní had a néni nebezpečný (to je jak tá hlášku z Na samotě u lesa – to jsou blechy psí a ty na člověka nelezou!!). Ha, a to mu mám jako věřit, jo? Tož nevím, asi už tam nepolezu. Eště sme viděli chcíplého a nafúknútého psa, ale to néni had. Ináč sme většinu času sledovali okolí, lebo sme pluli mezi kopcama, poslúchali papúšky, opice, řeku. Romantika jak bič. Dyž na nás zařval, tož sme pádlovali, lebo nepádlovali, podle toho, co řvál, když byly peřeje, tož nás na ně dycky navédl tak, aby to s nama co nejvíc hodilo (v jeden moment vyletěla z lodi Monika tak, že ju najednú nebylo vidět, lebo skončila ve vodě. Já naopak s hubú v lodi, rozplesklá jak žaba). A rafťák sa smíl, až sa raft otřásal. Enomže pak sme jeli kolem jakéhosi šutra, kerý nestihl vypádlovat, a najednú sme do něho narazili, a raft začál na pravoboku klesat. Šeci sme moseli na levobok a tým pádem sme byli nucení udělat přestávku dřív, než bylo plánované, lebo sme šli pomalu ke dnu. Zastavili sme na jakéjsi kamenitéj plážičce pod visutým mostem. Vylodili sme sa, část rafťáků opravovala loď a tá druhá část nám chystala oběd. Servis byl teda luxusní, zhodnotily sme, že dlúho sa o nás baby nestaralo tolik chlapů – vařili, stavili stany, šecko nám nachystali. Super!. A my sme sa mezitým opalovali a debatovali sme. Najednú sa nad nama ozvál jakýsi řev, a přes ten most začaly tam a zpátky běhat děcka. Během chvíle sa na tom mostě zešla polovina dědiny zprava a polovina dědiny zleva. Došli aj s déštníkama, lebo slunko péklo jak sviňa, posedali si tam lebo sa zavěsili na ten most, a pozorovali nás. Jak my, dyž pozorujeme opice v ZOO. Bylo to také divné, vědět, že je na mňa zaměřených třeba 20 párů očí a že sledujú každý můj krok. O potřebě jít na záchod ani nemlúvím, lebo před takým obecenstvem sa ně to šecko stejnako zarazilo. A nebylo sa kde schovat! A tož sme tam asi 2 hodiny seďali, oni také, chvilkama sme my pozorovali jich, celú dobu oni pozorovali nás. Po výborném obědě sme zas šecko pobalili, a vyrazili dál, za halekání dětských hláskú a jejich „hello!“

A pak už sa eném pádlovalo, plavalo, pádlovalo, plavalo. Celkem 5 hodin. Mama začínala byt jakásik červená, jak spařená kreveta. Spálená jak sviňa, a eště ju začala bolet hlava. Sice sa mazala, ale jak má tú bílú pokožku, tož červenala každú minutu víc a víc. Ke konci sme teho měli plné zuby, a dyž rafťák furt cosi vyřvával, tož sem myslela, že ho tým pádlem majznu po hlavě, lebo ňa to doslova začalo srat. Bylo to dlúhé a únavné. Nakonec sme zdolali najvětší peřej dnešního dňa, kerá byla mimochodem super!, a přijeli k veliké písečné pláži. Tam sme zakotvili, a začali šecko vybalovat, a chystat sa na noc v přírodě. Okamžitě doběhlo asi 15 děcek, keré pak už byly enom s nama. Marián zkúšál jít hnedkaj po vylodění na záchod, dyž ale zistíl, že za ním furt ide tech 15 děcek, tož to radši eště nejakú dobu vydržál. Dneska už podruhé sme byli atrakce pro místní. Převlékly sme sa z mokrého do suchého (zistila sem, že nemám gatě, tož sem chodila zavinutá v šátku jak debil). Mama si vyzula crocsy, a najednú ně oko padlo na její nohy a dostala sem záchvat smíchu jak sviňa. Né enom že byla uplně rudá, že by aj Ribannu strčila do kapsy, ale eště měla normálně na nártoch vypálené tečky přes ty crocsy! Přesně v řadě za sebú, 4x3. Na obúch nohách!! Šeci doběhli, co je, a začali sa smít také. Dorka dokonce eště nekolikrát přišla, ať jí to znovu ukáže. Vypadalo to jak bílá beruška s přesně nalajnovanýma tečkama… Fakt vtipné.  

Jak sem už psala, o stany a jídlo sme měli postarané, takže sme si akorát vzali naše vjeci, a šli sa hnedkaj podívat do nejbližší dědinky. Byly tam asi 3 domečky, kozy, kráva, slepice, moc děcek a velice příjemní ludé. Ludé v Nepálu sú vúbec velice milí, a vstřícní, skromní a usměvaví. Takže sme si jich vyfotili, a Dorka jich pozvala na večer k ohni. Pak sme si dali čaj, nanosili vjeci do stanu, a sesedli sa u stolu, kde sa všecko odehrávalo. Rafťáci připravili oheň – dotáhli asi půlku stroma, jak bylo to poleno veliké. Dali sme si večeřu, pivko, a povídali si. Kluci nám před každý stan dali svíčky, vytvořili nám aj záchod – ďúru do písku obloženú kameňama jako šlapkama (taký přírodní turecký záchod), obehnali to plachtú a aj toaletní papír tam byl. Šecko ekologické! Najlepší bylo, dyž asi 15m před tým záchodem zabodli do země pádlo a na to dali helmu. Bylo nám vysvětlené, že dyž nekdo půjde na záchod, tú helmu si vezne sebú, aby jako bylo vidět, že je obsazené. Chybí helma = obsazený záchod. Tož vymakané to kluci měli!

Jakmile sa setmělo, najednú nám Dorka říká: „vidíte ty světýlka? to sú domorodci.“ a z tech kopečkú kolem scházalo asi 1000 světélek, jak také světlušky, keré sa slétajú na jedno místo. V téj tmě to bylo jak v Karafiátových Brúčkoch. Nebylo vidět, kolik jich přesně došlo, ale tak koem 40 jich tam bylo určitě. Najprv sa chichotali, styděli, ale pak začli tancovat, a Dorka s nima, a nakonec aj zpívat. Bylo nám vysvětlené, že oni nemajú také odrhovačky jako Temně hučí Niagára lebo Stánky lebo Bedna od whisky, ale že majú jednu melódiju, kerú zpívajú furt dokolečka, eném měnijá text. Bylo to pěkné, hrozně autentické a nečekané, ale dyž už tá melódija šla po sobě asi po devadesáté šesté, tož bych ju aj vyměnila. Občas nekdo pronésl, že tátok písnička je jeho najoblúbenější lebo že tútok sme eště neslyšeli, a dycky to šecky pobavilo. Textom sme nerozuměli, lebo ona je to taká hra, v podstatě sa texty vymýšlajú na místě na nejakú aktuální situáciju. Furt bylo slyšet Fulmaya, tož nám bylo jasné, že zpívajú o Dorce (její nepálské méno je totiž Fulmaya – Květ lásky). My ostatní sme popíjali, pokuřovali, nekeří aj tancovali (mně sa teda strašně nechtělo, jednak tanec néni moja oblúbená činnost, a jednak sem byla jakási chcíplá po celém dňu). Nakonec to dopadlo tak, že většina byla zhulená a nekeří eště aj ožralí. Mama šla spat první, protože měla úpal a bolela ju hlava (konečně neco inačího než střevní problém) a já za chvílu za ňú. Tentokrát sem byla suchar jak sviňa. Tož aj to sa nekdy stane, že nemá člověk furt náladu sa bavit. Škoda, že sme jim nerozuměli, moseli by byt hrozně zajímavé si s nima povykládat.

 

Deň 10. – z raftu do džungle

Ráno sem sa zbudila, rozlámaná jak sviňa, lebo spat ve spacáku fakt néni moje hobby a navíc eště s mojýma špatnýma klúbama a bolavýma zádama – tož nic moc. Co sem ale byla překvapená, že v noci tu nebzučál ani jeden komár! Tý svině sa držijá eném vo stojatých vodách, lebo při téj řece (a že sme spali fakt pár metrů od ní) ani ťuk! Teho sem sa bála lebo nám nešel zavřít stan, tož sem čekala nájezd tých zmetků bodavých, a nic! Eště že tak.. Mama byla kdesi v trapu, tož sem vylézla a šla na záchod. Ostatní sa také tak nejak hrabali pomalu ze spacáků a ze stanů. Mysím sa mňa aj lekli, lebo sem měla taký divný ksicht (súdě podle fotky, kerú ně mama udělala). Mamu sem viděla pobíhat kdesi na kopcoch, s foťákem, tož tá ma jaksik energije hnedkaj po ránu! Dyž došla, vylézlo z ní, že nemohla moc spat, tož šla fotit dědinky za ranního kuropění. Místní ju vítali s otevřenú náručú, dokonca jí aj nabízali snídaňu (kerú mama odmítla, a myslím, že dobře udělala. Lubica sice říkala, že sa to nehodí, ale vzhledem k temu bacilovi, co sme furt měly, bych si ju také nedala). Domlúvali sa prej rukama nohama, ale jaksik to šlo, a byli zlatí. Šeci sa nechali vyfotit, šecko jí ukázali, tož mama došla nadšená, jaké bude mnět fotky a jak byli šeci zlatí. Nekeří u nás by si z teho mohli vzít příklad lebo sem jezdit na školení s názvem Jak ztratit kyselý ksicht během nekolika dní.

Kluci začali chystat snídaňu, a všady zaséj pobíhalo moc děcek – snáď eště víc než včéra. Pak sa od řeky ozvál jakýsik výkřik, a viděli sme z dálky, že naši průvodci cosik velikého táhnú z vody. Hnedkaj sme tam šli a zistili sme, že to je veliká ryba podobná našemu sumcovi a že ju táhnú 4 chlapi! A prej ju jeden z nich v noci vylovil z vody! Tož po hadovi a chcíplém psovi eště totok. Doví, co v téj řece eště plave. Lepší nevědět, lebo bych nešla ani do teho raftu.

Pak sme sa vrátili k vydatnej snídani (eném ten vedúcí tech rafťákú furt spál, až do poslední chvilky, nevím, esli to bylo z jointa lebo z ochutnávky naší slivovice lebo z jejich místního chlastu – Nepálci to sami nazvali nepálovicú), pobalili sme sa tak, aby nikde nic neostalo a pomáli vyrazili. Dneskaj nás čekalo asi 20km, cca 2 hodiny plavby. Řeka byla o neco divočejší než včéra, tož sme si užili aj pořádné sešupy (za 14 dní po našém odjezdu tu začalo pršat a řeka smétla několik dědinek.. ona totiž během monzunú stúpá až o 5 metrů, včíl to byla taká klidná né moc hluboká říčka). Stejně jak včéra nás dycky rafťáci navédli na ty najvětší peřeje, tož sme tam tak furt máchali veslama a povykovali. Bylo to super! Pak sme sa najednú přiblížili k silnici, a začalo to byt hlučnější, a také inačí. Pryč byl zpěv ptáků a skřékot opic, blížila sa „civilizace.“ Ve vodě sme nakonec skončili skoro šeci a náš vedúcí mňa pak na konci hodíl do vody a mněl hroznú radost. Tož zaséj sem ho zdrbala, ale v podstatě sem to čekala. Vylodili sme sa na pláži pod silnicú, přeslékli sa a utěkali si dat do „bufetu“ Coca-colu. Tolik Coly jak tady za 14 dní sem snáď eště nevypila. Aj ostatní, keří temuto nápoji neholdujú, říkali, že furt pijú eném Colu. Asi chyběl cukr lebo co. A při tech střevních problémoch to dycky tak nejak pomože.     

Dali sme si poslední oběd s rafťákama a rozlúčili sme sa s nima. Raft sa ně velice lúbíl, a dle reakcí ostatních mysím, že to mělo úspěch. Ináč mosím pochválit mamu, lebo jak sem ju na horách málem pohřbívala, tady jí to velice šlo. Sice byla spálená tak, že sme jí mohli kožu oškrábávat pádlem, ale ináč to bylo dobré. Příště mama půjde eném na raft.

Přijel pro nás taký malý kamionek, kerý měl eném zakrytú střechu, tým sme sa přemístili do Chitwanu, místního národního parku. Na tem autě to fúkalo jak sviňa, a prach sme měli snáď aj v tlustém střevě. Vzadu na korbě visel (teda seďal a držál sa střechy) 1,5 hodiny mladý závozník, nechápu, jak to vydržál. Asi je zvyknutý.

Příroda sa proměnila jak mávnutím kúzelného prútku a aj té nepálské obličeje začaly vypadat ináč. Víc do indicka. Je neuvěřitelné, jak može byt jedna zem tak strašně rozmanitá a inačí. Od velehor po tropy a džunglu. Měla sem pocit, že su najednú uplně inde. V Chitwanu sa najednú po ulici místo aut procházali slóni, bylo tam také inačí, vlhké vedro, a my dojeli do rája. Hotel jak nekde u mořa, pěkný a čistý, a u něho – bazén!!!! Krásný, s teplučkú vodú, a uplně prázný! Dorka hnedkaj pochopila, že z nejakéj vycházky do města eném tak nic nebude, a že sa všeci těšíme na vodu. Dali sme sprchu, abysme ten bazén nezašpinili, a všeci sme sa tam brzo zlézli. Hotel byl hnedkaj u řeky, ve které sa kúpú každé ráno slóni, tož sme hnedkaj věděli, co budem dělat druhý deň. Celé odpoledňo sme sa tam válali, plavali, a užívali si slunka a vody. Po tech aktivních nekolika dňoch byl totok relax jak sviňa. Protože sme měli hotel all inclusive, tož sme ani neřešili žádné jídlo, šecko bylo na místě. Navečer byl naplánovaný kulturní zážitek – návštěva místního divadla. Protože sa tu rychlo stmívá, dali sme večeřu a valili do divadla. Divadlo je zadarmo, a bylo plné. Sedělo sa na takových dřevěných lavicách, a uváďal to přes amplión jakýsi nepálský hlas. Z celého 10 minutového anglického proslovu bylo slyšet akorát „Good evening, ladies and gentleman,“ a pak eště „Good bye“ na závěr. Mezitým bylo něco mezi angličtinú, nepálštinú, a eště nejakým místním nářečím. Ušiska sem měla jak netopýr, ale bez šance neco pochytit. Myslím, že vykládal cosik o tom, co uvidíme, ale to si domýšlám. Pak vylézli na pódium jacýsi svalnatí chlapi, a poskakovali tam v rytmu bubnú a  mlátili sa palicama a bylo to také živé a energické. Po nich bylo cosik, co si včíl už nepamatuju, a pak vylézla skupina asi 10 chlapů, védl jich jakýsi dědula a ti zpívali asi 15 minut furt to samé dokola. To už začalo byt celkem otravné. Mamu sem nachytala, jak dříme, a nejaké nepálské tance su jí včíl nekde, a mně sa začalo také pomalu zavírat jedno oko.. Nakonec to skončilo velikým tancem, ke kerému sa přidalo aj publikum, a šeci křepčili na pódiu. No a my sme sa pak zvedli a odešli do hotelu. Nikomu sa ani nechtělo sedět venku a popíjat, lebo sme byli šeci jacísi chcíplí.

Těšila sem sa do postele, enomže až večer sem zistila, kolik je venku zvukú a že najvětší – takové dost hlasité skřékání – vydává gekon, taká malá ještěrka, kerú sme viděli už v Pokhaře. Nejhorší bylo, že ona si tak jednú za čas skřékla aj v noci, přímo z pokoja, lebo sa dostaly všady, a to sem sa dycky lekla jak sviňa, a málem dostala infarkt.

Ináč sem zapomněla dodat, že problémy sa v mojém případě zlepšily, a že sem byla ráda, že je po nich. Mamy sa to furt držalo, ale dúfaly sme v lepší zitřky.

 

Deň 11. – v Chitwanu

Naša dovolená sa začala blížit ke svojému koncu, ale eště furt ostávaly 3 dni. Ten dnešní byl celkem nabitý. Hnedkaj po snídani sme vyrazili na slóny – projížďka po džungli. Džíp nás dovézl až ke stanovišti slónú. Zní to divně, ale normálně byly za ohradú slóni se svojíma opatrovníkama, byly tam přistavené schody, po kerých sa na ty slóny lézlo a byla tam pokladna ve výšce asi 3 metrů, kde sa dávaly lístky až dyž šeci seděli na slónovi. Na slónovi seděli 4 ludé, tož sme sa tam s mamú a Míšú a naším nepálským průvodcem Buddhú jaksi nacpali. Slóni byli chudáci, bylo ně jich lúto, lebo očiska měli smutné, a furt po nich kdosi lézl. A aby teho nebylo málo, tož ten jeho opatrovník měl takú palicu, kerú ho sem tam búchl po hlavě. No nic moc. Vyrazili sme do džungle. Džungla byla takový trochu inačí český les, čekala sem liány, opice, motýly, ale to tam nebylo. Slonivod nás vlékl mezi stromama, keřama, pavučinama. V duchu sem si říkala, že esli budu mnět na noze pavúka, tož asi zařvu, a to by nebylo dobré, lebo bych splašila né enom našeho slóna, ale možná aj ty ostatní, co šli kolem nás. Blbku mňa nenapadlo, že bych sa předtým měla možná nastříkat nejakým repelentem, tož ňa furt cosik štípalo. Jednú ně přistála na noze jakásik mrcha, tož sem vypískla, a pán od slóna sa na mňa podíval, jak dybych byla debil lebo co. No sedělo na mně cosik hnusného co sem eště neviděla. Takový megamix mezi pakomárem, brúkem a nevím čím eště. Tož nezařvite!

Slonivod nás zavédl aj na nosorožce, keří ležali v jakémsi rozbahněném rybníčku, byli tři a trčalo jim eném kus těla s hlavú. Smáli sme sa, že sú to atrapy pro turisty, lebo sa ani nepohli! Ale bylo to pěkné. No a pak už sme sa eném prodírali tú džunglú, mama sjížďala z teho slóna na jednu stranu a my sme byly výš a výš, lebo sme seděli s Buddhem na téj opačnéj. Čekala sem, že za chvílu mama bude pod břuchem teho slóna a my budem visat hlavú dúle z boku, ale nakonec sa to jaksik narovnalo. Procházka trvala asi hodinu, a dyž to zhodnotím, tož bylo to zajímavé, ale nejak výrazně mňa to nenadchlo. Akorát sem byla dodraná od větví a doštípaná od komárů. Po tejtok vycházce sme sa vrátili do hotelu, a protože zrovna u téj řeky u hotelu kúpali slóny, tož sme sa tam vydali. Kúpala sem sa s ním! S takým krásným sloníkem!! Ochrstl mňa chobotem asi tak 15x, ale byla to sranda a velice sa ně to lúbilo. Ostatním taky, lebo příležitost okúpat sa se slónem využili skoro šeci a vypadalo to, že sa jim to lúbí. Mama fotila a natáčala, tož to mám aj zvěčněné. Byla sem eném v plavkách, lebo spíš v horním dílu těch plavek a v kraťasách, a dyž sem z teho slóna mokrá zlézla, zrovna přišla jakási indická skupina. Najednú ně kdosi zaťukal na rameno a taká malá indická paní sa ňa optala, esli sa se mnú može vyfotit. Najprv sem to nepochopila, došlo ně až pak, co vlastně chce, a tož sem sa s ňú vyfotila. Paní měla hroznú radost. A ostatní z naší skupiny také, lebo préj také kozy a eště pokérovaná, to tá indická paní eště asi neviděla. Kdoví, kde včíl v Nepálu budu viset, v nejakém místním plátku lebo tak neco. Zábavná historka. A pak sme sa zas až do oběda válali u bazénu a po obědě také.

Kolem třetí hodiny sme sa vydali na další výpravu, včíl to byl výlet na kanoi a procházka po džungli. Dovézli nás k také říčce, kde už čekala kánoe. Bylo to jak z nejaké indiánky. Dlúhá úzká vydlabaná dřevěná loďka, v ní malé dřevěné židličky. Postupně sme do teho nalézli, a už včíl sa to nakláňalo tak, že sem si říkala, esli z teho nevypadnem. Říčka nebyla vůbec hluboká, tož aj dyby sme vypadli, nic by sa nestalo. Horší bylo, že sme jeli na krokodýly. Že bych mosela plavat v řece s krokodýlama, to bych asi nemosela. Lebo mám taký dojem, že tady by ani o plavání moc nešlo. Průvodca nás uklidnil, že krokodýli sa včíl pářijú, a že ve vodě nejsú. Ale že bysme nejakého mohli aj tak vidět. Tož čučali sme kolem sebe, až nám oči lézli z dúlkú, a dyž pak v jeden moment průvodce řekl, že vidí krokodýla, tož sem myslela, že má úpal jak mama lebo co, protože ve vodě kromě jakýchsi plovoucích rostlin nebylo nic. Tož loďku otočíl, a zavézl nás k temu krokodýlovi. Byl tam! Taká malá potvora, ale schovaný ve vodě, eném očisko a kus tlamy mu bylo vidět. Vypadál zas jak atrapa.. Tož sme nevěděli, esli tam ty zvířata nemajú náhodú nastrčené pro turisty. Nosorožce v pralesi, krokodýla v řece. Škoda, že jich nebylo vjacéj, mohl to byt zážitek. Potem nás loďka dovézla ke břehu, a začala naša procházka po džungli. Průvodca mněl palicu, asi na zaháňání divéj zvěře. Vypadal jak Krokodýl Dundee, eném měl nepálský ksicht. A prej to v džungli može byt nebezpečné, protože je tam aj tygr a šecky možné zvířata. A prej abysme moc neřvali. Řvat sme ani nemoseli, lebo nás bylo 10, a vzhledem k temu, že to tam bylo jakésik vyhořelé, a šecko hrozně suché, tož nám listí šustilo pod nohama, větvičky praskaly, a vůbec sme dělali dost bordel, takže třeba taký tygr by z tech zvuků možná aj emigroval do inačího národního parku. Tož šli sme asi 1,5 hodiny, a viděli sme jelena, srnky a termitiště. A les. A 1 lijánu. Mama za chvílu vypadala podobně jak v Himalájách. Totiž dost blbě. Furt sa dožadovala vody, kerú sme sice měli, ale eném litr, tož to vyžahla jak dyby byla na púšti. Ona totiž měla úpal. Zas. Šak co furt leze na slunko, dyž ví, že jí to nedělá dobře? Jako sice ně jí bylo lúto, ale nekdy už teho bylo dost (dyž sa podíváte zpětně, tož zistíte, že jí bylo asi 1 deň dobře. Ten první. Pak už to šlo z kopca). No, přežila aj totok. Mosím řéct, že džungla byl pro mňa osobně nejslabší článek celéj dovolenéj. Možná že dybysme viděli vjacéj zvířat, tož by to bylo zajímavější, ale nejak moc ňa to nenadchlo. Nevím, jak to cítili ostatní, ale já takto. Mama také, aj dyž tá už necítila asi vůbec nic.

Po příchodu na hotel mama odpadla, a my šli do bazénu. Večer sme sa sesedli venku na terase, a vykládali si za řevu gekonú a inačí havěti. Mama sa občas objevila, ale nejak podezřele často odbíhala. Šak ju to eště nepřešlo?! 

No, a dyž sme v noci usnuly, asi kolem 2héj hodiny ranní ňa probudilo veliké plesknutí na polštář, asi 2cm od mojí hlavy. Skočila sem asi o 2 metry daléj, lebo co dyby to byl pavúk? Mama říká – rožni, podíváme sa, co to je. Já hystericky odpovídala, že rosvicovat sa nebude lebo nechcu vidět, co tam je. Mama teho za chvílu měla dost, tož rosvítila sama, a zistili sme, že mám na polštáři kus oddrolenéj zdi. Ale šak to nemohlo tak plesknút? Šak nespadl celý strop eném kúsek zdi? Tož on ně asi na hlavu spadl gekón, jak v noci lozil po těch zďoch, a asi sa mu to šmýklo lebo co. Eště že ně tá sviňa nespadla na ksicht, to by byla moja smrť!!! Začala sem tam cosi vyřvavat, že už chcu dom, a že ňa to už nebaví, a že chcu svoju postel bez ještěrek, a vůbec. Mama sa ně smíla, nejak ju ten úpal přešél.. A pak sem asi usnula..

 

Deň 12. – Poslední deň v Chitwanu

Ráno ňa jaksi podezřelo bolelo břucho. Co je? Šak už mám klid? Už 3 dni nic nebylo? Nebylo 3 dni, je teď. Fičák! Eště horší než předtým.. No super, tož mamě sa směju, že má furt neco, a nakonec sa ně to vrátí. Esli ono to nebude v rodině, také problémy. S mamú sme sa akorát stihly vystřídat a jít na snídaňu. Zistili sme, že problémy máme skoro šeci, a že to asi bude z místní stravy. Jelikož sme šeci jedli to samé, ani bych sa nedivila. To bylo určitě z téj syrovéj zeleniny! Byli sme jacísi pobledlí, a dyž pak Dorka během dňa řekla Mariánovi, že sa jí ty příznaky zdajú stejné jak dyž měla tyfus, Marian zbledl eště víc, lebo už eném tyfus nám tu chybjél. Tož taká zesratá zablutá zesláblá skupina. S mamú nežerem nic, eném pijem Colu. Silu už stejnako nepotřebujem, k bazénu eště dojdu, a dyby bylo najhúř, tož mňa odnesú. Akorát sme sa teda naběhaly za ted deň nekolikrát. Jak říkám, bylo to horší než to, co ňa chytlo poprvé. Šak aspoň zhubnu, né? Třeba to k nečemu bude. Navíc sa ně začaly dělat jakési fleky od tech komárů, co ňa popichali v džungli, tož snáď to nebude malária. Neměla sem byt na mamu nepříjemná, že furt neco má. Včíl to mám za to, a mosím trpět.

Naši spolucestujúcí odpoledňo vyrazili kamsik na místním kole, tož to my bysme s mamú nedaly, tož sme ostaly v hotelu. Dorka ostala s nama, a prej zajdem do města. Tož nejak jí nevadilo riskovat, že bysme sa aj mohly po cestě to…. nestihnút to. Ale riskly sme to aj tak. Prej esli chcem zájít ke kadeřníkovi? Docela sa nám ten nápad lúbil, mama stejnako potřebovala ostřihat vlasy, a já eném zastřihnút konečky. Dyž sme tam došly, tož prej to bude aj s masážú. Šak dobré, proč né? Mamu si vzal na starost jakýsi postarší holič, a mňa jakýsi pomladší. Tož najprv ňa namasíroval, aspoň trochu olejíčka ně dál na záda. Myslela sem, že to bude masáž hlavy, nakonec to bylo aj ze zádama a rukama. Docela drsné. Ten můj byl eště docela jemný, ale ten mamin! Bez olejíčka, nahrubo ju dřél tak, že jí mosel slúpat šecku tú spálenú kožu po raftu. Mama eném hýkala bolesťú. Upozorňuju, že sme byly u kadeřníka, né v erotickém salónu, aby sa nekdo nepoplétl!! Dyž jí začal vyhrnovat tričko na zádoch, rači zatáhl závěs, lebo na protější straně sa jaksi podezřelo začali sbíhat Nepálci. Po odírací masáži ju ostříhál, spíš teda oškubál, ale chtěla to krátké, tož to měla krátké. Za 2 eura, neberte to! Tož sme z tama odcházely červené, odřené a mama eště vylépaná jak Tom Sawyer. Dorka sa eném smíla. Prošly sme pár obchodú, a pak sa vrátily na hotel. Tam sme potkaly našu cyklistickú skupinu, a dyž sme sa jich ptali, jaké to bylo, tož najlepší odpověď měla Míša, ze keréj vypadlo, že má z teho blbého sedátka rozbitú celú …. piču.  Tož nekdo má rozbitú tú onú, iný zaséj záda jak po sado-maso masáži. Nevím, co je lepší.. Aj dyž, zádama sa nešuká. Tož už asi vím.

Ináč po obědě sem vytuhla, a dyž ňa mama zbudila, že bazén je plný mladých Francúzú, ať si idu povykládat, tož sem tak max. slézla před hotel, a tam sem ostala s ostatníma si vykládat. Francúzom bylo tak kolem 15 roků, a asi byli na výměnném pobytu, lebo jich bylo jaksik moc. Dělali bordél, a zabrali celý bazén. Tož sem sa už nekúpala, lebo pak dyž odešli, už sa ně ani nechtělo.

Večer sme šli na poslední večeřu v Chitwanu. Bylo ně čím dál húř, a při představě jídla sa ně zvédl kufr. Tož nic, aspoň půjdem s nima, šak pokecáme. Sotva sem do teho města došla! Šeci obíhali obchody, tož sem dycky čekala na schodoch jak najvětší troska. Dost ňa to štvalo, lebo sem myslela, že už to mám za sebú. Dorka slíbila, že zajdem aj do lékárny pro místní meducínu, lebo tá naša už na tehotok bacila nezabírala. Naštěstí v lékárně byl aj dochtór, kerý nám cosik předepsal, a že to tu je turistický problém. Aspoň že sme  v tém nebyli sami! Bylo v tom aj cosik na dehydratacu, ináč pěkně odporné, sice s pomerančovú příchuťú, ale hnusné. A prej vypit 1,5 litru večer a 1,5 litru ráno! No cucala sem to eště druhý deň dopoledňa, a dyž to uplně zteplalo, tož sem zbytek vyléla. Fuj, eště dneskaj tú chuť cítím.

Před večeřú sme sa eště zastavili v posledním obchodě, šeci tam pokúpili gatě a nejaké dárky. Gatě sem chtěla taky, také ty nasírací s širokým rozkrokem, ale neměla sem silu. Včíl by sa hodily. Začínala sem mět zimnicu. Tož k večeři sem si nic nedala, a asi za 40 minut sem sa zvedla a šla na hotel. Mama šla se mnú, lebo také neměla hlad, a myslím, že jí nebylo najlepší. Eště sem sa stihla aj vrátit pro ty gatě, eném sem jich drapla a šla pryč (ináč gatě majú tyrkysově modrú barvu, a dyž sem jich potom už doma prala, tož ňa naštěstí cosik osvítilo, a vyprala sem jich v ruce. Vana modrá, já jak Šmúlinka, a tá modrá barva nešla z ruk dúle! Manžel sa ně velice smíl, ale asi majú Nepálci inačí barvy jak my). Na hotelu sem sotva zaléhla, a už sem sa klepala zimú. Poslední večér jak dyž vyšije!

 

Deň 13. – zpátky v Káthmándú

Ráno po snídani, kerú sem neměla, sme sa vypravili směr Káthmándú. Mama nechala schválně v pokoji jakésik staré tričko, keré už nechtěla brat sebú, a já jedno pivo, co ně ostalo, a na keré sem neměla chuť, a hlavně sa ně nechtělo brat. Majitel hotelu doběhl, že sme zapomněli v pokoji tričko, ale o pivu sa ani nezmínil! Poslední pohled na slóny, a džípem zaséj nekolik hodin cesty. Bylo to jakésik dlúhé, bylo hrozné vedro, a šeci spali. Já ne, lebo v tomto sa spat nedalo. Řidič valíl strašně rychlo, až ho mosela Dorka upozornit, aby zpomalíl, lebo to už bylo o hubu. Cestoval s nama aj pes Seto, kerý mimochodem byl celú dobu s nama v Chitwanu, no a Seto to pak nedál, a v autě sa poblul. Eště že sme měli to staré tričko, jak sa včíl hodilo! Jonny byl celý od teho, tož sa moselo zastavit a my sme teho aspoň využili na čurání. Zalézli sme ke komusik do kadibudky, keré stály hnedkaj u cesty. To by sa u nás nestalo!

V Káthmándú nás zaséj přivítal bordel, prach, klaksóny, totální hluk. Mosím řéct, že už ně to ale včíl nepřišlo tak hrozné jak poprvé. Asi sa ně to aj lúbilo. Zavézli nás hnedkaj do děckého domova „Happy Home,“ kerý Dorka sponzoruje, a kde sme děckám dali nejaké dárečky a kokina. Je tam asi 50 děcek různého věku, každé má za sebú taký život a tak hnusné zážitky, že si to ani neumíme představit. Každé z tech děcek by mohlo napsat svůj životní příběh, od feťáckých zkušeností až po život na ulici. Tady vypadaly šťastně, majú možnost sa učit, vzdělávat sa, majú pravidelné jídlo, a šecky sa osebe tak pěkně starajú. Kéž by jim to přinéslo v budúcnosti nejaké plus a děckám sa podařilo nečeho v životě dosáhnút. Držíme jim palce!

Po prohlídce domova sme odjeli do města, do teho samého hotelu, jak první deň. V centru šeckého dění. Dorka nás hnedkaj odvédla do jakéhosi obchodu, kde měli šecko za levnější cenu, takový jak velkosklad. Tam sme samozřejmě pokúpili, a utratili peníze za dárky pro šecky a hlavně za vjeci pro nás. No a pak sme šli na jídlo do italské restaurace, dala sem si po 2 dňoch jídlo, pěkně těžké a hutné – špagety carbonara – ale mněla sem na ně takú chuť, že sem neodolala! V najhorším sa poseru, stejnako si na to začínám zvykat, tož co. No a pak proběhly uplně ty najposlednější nákupy, a šli sme sa na hotel pobalit. Mama eště vyběhla ven, Míša šla do sprchy, a já sa balila. V jeden moment, dyž sem sa přiblížila k závěsu, tož ně zrak padl na jakýsi černý flek, a v ten moment sem byla na druhém konci pokoja. Možná aj medajlu bych za takový skok daleký dostala! Na zácloně byl šváb jak sviňa, byl jak moja dlaň od malíčku po zápěstí, a to je 8cm!! Také hovado sem eště neviděla! Byla sem jak paralyzovaná. Včíl co? Mám zaťukat na Míšu, vlézt za ňú do sprchy lebo v panice utéct? Než sem sa rozdýchala, Míša vylézla sama, tož jí to ukazuju, a z ní – zvykléj z Vietnamu na takové havěti – vypadlo, že to je mazec, protože tak velikého ani tam neviděla! Tož to ňa velice utěšilo, šak tam budu eném spat! Než sme vymyslely, co s ním, švába to naše očumování asi přestalo bavit a rychlosťú blesku zmizél za záclonú. Výborně, a včíl jako co? Je jich tu vjacéj lebo eném tentok? A jak mám jako spat? A kúsne mňa to lebo si mňa to eném bude prohlédat? Míša sa ně smíla, lebo sem co 15 sekúnd obhlédala každý roh pokoja, šecko. Dyž sem šla na záchod, vytřepávala sem crocsy, co dyby náhodú. No psycho jak sviňa. Zbytek večera sem strávila s jedným okem vlevo a druhým vpravo, a furt sem ohmatávala postel kolem sebe, esli tam néni. Mama lutovala, že o to přišla, ale dyž sem jí vylíčila, jak vypadál, tož nakonec aj byla ráda, že ho neviděla. A eště sem v průběhu večera zistila, že ty štípance, co mám z džungle, ně zmodraly a zčervenaly, a vůbec chytily takú barvu, že sem vypadala jak dyby ňa nekdo zmlátil. Měla sem jich 12 po celých nohách, tož velice pěkné to bylo. A takto proběhla naša poslední noc.

 

14. den - poslední deň v Nepálu - odlet

A nadešel poslední deň. V noci sem sa moc nevyspala, jednak kvůli bordelu z ulice, pak sem také furt chodila na záchod, a k dovršení šeckého sem poslúchala a prohlédala zdi, boty a další, esli tam náhodú néni ten hnusný šváb alebo nekdo inačí z jeho rozvětvené rodiny. Mama s Míšú spaly jak při zimním spánku. Já sem zabrala tak mezi 2h–5h ranní přesně v době, kdy bylo na ulici ticho. Mosely sme vstat brzo aj přesto, že letadlo letělo až v 9h30. Jak říkala Dorka, je lepší byt tam dřív. Proč, to sme pochopily hnedkaj při vstupu na letiště. V Káthmándú majú 2 terminály – A a B. Nám to letělo  z terminálu B (aj dyž nad vchodem bylo napsané Terminal B – A – no moc jasné to nebylo). Fronta až ven, a hnedkaj při vstupu do haly 1. prohlídka – kontrola letenky (schválně jich čísluju, lebo tolik prohlídek na jednom letišti člověk nezažije, ani dyž přelétává po celé Evropě a 6x přesedá..). Stály sme tam docela dlúho lebo fronta sa točila jak ten had v řece Seti a jaksik to trvalo. Do teho sa tam furt kdosi cpal dopředu mimo frontu, tož takový inačí systém než v Evropě. Dyž sme frontu vystály, došlo k prohlídce č.2 - rentgenovéj. Fakt by ňa zajímalo, co rentgenujú, lebo sem tam měla flašku vody stejně tajak ostatní baby, a šecko prošlo v pořádku. Potem sme sa přesunuly k přepážce, kde nám měli dat palubní lístek a proběhla 3. kontrola – pasová a letenková. Paní měla trochu problém s tým, že přesedáme v Miláně, lebo si myslela, že potřebujeme víza přes Miláno, ale to sme jí nakonec vysvětlily a ona sa aj neco naučila, tož nám lístky dala – sice eném do Milána, ale s tým sa tak nejak počítalo. Nechaly sme jim zavazadla, a začaly hledat, kadyma sa dá dostat dál. Až sme všecko prošly, a furt nikde žádné šipky lebo tak neco, pochopily sme, že mosíme jít navrch po schodoch. Pod schodištěm stála 4. kontrola – palubní lístek. Potem sme vyjely navrch a tam řada jak sviňa. Navíc sme mosely vyplnit zas jakýsi dokument, že opúšťáme Nepál. Stúply sme si do řady, ale naštěstí nás z té řady vytáhl domorodý letištní pracovník, ať prej ideme do iné řady. Tá dlúhá byla pro Nepálce, my sme měly to privilegium jít do řady pro ostatní, kde v podstatě nikdo nebyl. Došlo k 5. kontrole pasu – tam nám léply jakýsi lísteček, že opúšťáme Nepál, a šly sme o 30 metrů dál, kde byla další – 6. prohlídka – opět rentgenová. Nechaly sme projet batohy, já a za mnú mama. Mama si nechala v batohu manikúrní núžky, ale protože nepálská kontrolorka si myslela, že to je v mojém batohu, začala buzerovat mňa (jak už sem psala, jak Nepálec dostane uniformu, začne byt strašně důležitý). Tož sem tam jak kandelábr stála asi 5 minut, vysvětlovala jí, že nůžky nemám, batoh sem vytřepala s tema všeckýma blbosťama, co sem tam měla (od čaju po nové šaty), a stejně jí to nestačilo. Nakonec nechala můj batoh projet eště jednú rentgénem, aby nic nezistila.. Týmtok ňa milostivě pustila. A tož sme zistily, že sa v podstatě dá pronést šecko, mama dyby tam měla granát, tož ho pronese, lebo stejnako kontrolovala mňa namísto jí.  Na mamu sem húkla, ať nůžky okamžitě vyhodí do nejbližší popelnice, lebo v Indii a v Miláně to bude inačí kontrola. Moc sa jí nechtělo, ale nátlaku nakonec ustúpila.

Další kontróla – 7., proběhla před nástupem do letadla, kde zas zkontrolovali pasy a letenku. Myslely sme, že už je konečně pokoj, ale velice sme sa mýlily, lebo poslední, 8.kontróla, nás teprv čekala. Tá proběhla u schodů do letadla!! Měli tam postavenú takú budku, vlevo stál Nepálec a kontrolovál batohy (po takové kontrole bych pronésla snáď aj hever a k temu eště nundžaky), a vpravo nás zatáhla zas baba za plentu a eště naposledy nás ošahala. A to už bylo opravdu šecko. Eště že sme měly ty 2hodiny čas, lebo bysme to snáď ani nestihly.. Letiště je malé, ale pracujú tam dúležití ludé.

Let proběhl v pohodě, dokonce sme viděly Himaláje z okna letadla, na to sa nezapomíná. Trčaly kúsek pod letadlem, tak je to veliké.

Dneska sme viděly aj New Delhí, lebo minule býl smog a z výhledu nebylo nic. Neco tak velikého jak New Delhí sem eště neviděla. Nad městem sme letěli asi 20 minut, a furt nebylo konca. Obrovské! V Indii sme měly 1,5h na přestup, tam naštěstí proběhly prohlídky eném 2 – pasová a rentgenová. Sice jim to strašně trvalo, a dělali s tým hrozné cavyky, ale nakonec sme sa do letadla dostaly. To vyletělo s 1,5 hodinovým zpožděním, trochu nás to znervózňovalo, co bude v Miláně, a jak stihnú přendat zavazadla, esli budeme dobíhat na poslední chvílu. V Miláně ale bylo šecko zorganizované, rychlé, bez problémů. Vítajte v Evropě! Letadlo do Prahy mělo kvůli nám zpoždění, lebo čekalo na ty naše bágly. Ale aj tak to bylo  pohodě. Vítajte v Praze! Sme doma! 17 hodin na cestách, ale šecko dobře dopadlo, a bude sa ně po Nepálu stýskat. Nepál sa nedá povykládat, ten sa mosí prožit. A já su ráda, že sem to prožit mohla. Aj se sračkú, spálenú hubú, ještěrkú, švábem, našú mamú. Vivat Nepál!!!!

 

 

6 týdnů po……

Mám furt o 3kg meněj, vypadám líp jak před Nepálem, ale je fakt, že také furt chodím cvičit. Ale tá nepálská sračka ně pomohla zhubnut. Tím líp! Fleky od komára zmizely, tož také dobře. Nemám ani maláriju, ani tyfus, eném furt pokašlávám. Asi to bude eště nepálský prach v plúcách. Mama měla dlúho jakúsik depresu, že je to tam šecko lepší, a že jí tam bylo líp, ale myslím, že ju to už přešlo. 

Já furt před očima vidím ty obrovské hory, a dycky, dyž sa podívám na fotky, tož nemožu věřit tomu, že sem tam fakt byla. Jak ve snu!!! Bylo to úžasné a týmtok děkuju Dorce za najlepší dovolenú v mojém životě! Snáď sa ně eště nekdy podaří sa tam dostat..