Jak Japonka k místu přišla

Tá cesta nezačala zrovna najlepší. Najprv sme na autobusáku v tom Štrasburku čekali víc než sme měli, protože furt chodíl negdo nový a dyž už sem si myslela, že sme všeci, zas sa negdo nasúkál do busu a vyhlédál volné místo. Pravda, moc ich už nebylo, no neco bylo, ale nebylo to volné dvojsedadlo. To poslední sem snad urvala já, hned druhá řada na pravéj straně za prostředníma dveřma. Vedla mňa nalevo přes uličku už seděl jakýsi Taliján, vypadal jak malý Rambo, takový nabúchaný holohlavec, ale fešák. Moc sem po něm nenasísala, aby si nemyslél, že po něm jedu. Měli sme vyjet v 21.15, ale furt sa to stahovalo jak švábi na pivo, prcek z kanceláře eurolájnsů létál mezi třema busama jak urvaný vagón a my né a né odjet. Furt sem sa modlila, aby nikdo nechtěl lapnút vedle mňa, protože to bych potom mosela dělat reorganizáciju na sedadle, gde byla kabelka, taška s jídlem, pití a notbúk. Jak negdo přišél, hned sem sa dělala, že spím, abych svoje volné místo udržala až dom. Úplně nakonec nastúpila dvojica arabských manželů, on vypadál inteligentně, prošedivělý, ale Arabi bývajů bohatí a tak ně bylo divné, co sa kdóvíodkaď trmácajů přes celú Evropu až do Prahy. Furt sem na ně mosela myslet, co sú zač za ludé, zas tak movitě nevypadali.

Došél na mňa hlad, protože sem velice nic před odjezdem nejedla, ale bylo ně blbé vytáhnút svačinu, tož sem ticho trpěla. Šak venku bylo 14 stupňů, ale mělo sa hned v zápětí udělat horko, ale to eště za chvílu. Tož kolem půl desáté sme vyjeli a já sem vytáhla bagetu, co ně ju nechál Nikolas. Byla dobrá, s tuňákem, tož se si pošmakovala. Kúsek sem jí snědla, zabalila zbytek na noc, šak cesta je dlúhá a vytáhla knížku. Začtu sa a naráz ně došlo, že furt poskakujem od semafóru k semafóru a že gdyž sme přijížděli v nedělu, tož sme byli doma od hranic raz dva a teď nic. Zadívám sa ven a jakési ně to připadalo povědomé, aj tá plechová ohrada jak přibrzdujem..a a najednú sa zjeví zas ten prcek v červenéj bundě. První sem si myslela, že gdyž su ve Francii, tož mám častěji asi to déžávú, ale hned sem zas tú myšlenku zavrhla. Bylo jasné, že zastavujeme tam, odkáď sme před chvílů vyjeli. Nastúpila jakási frajerka z Japonska, kerá to asi nestihla z Tokyja včas a šla si sednút. Potom mě řidič povidál, že prý usnula v tom druhém přípoji a jak počítali při odjezdu, furt im jeden člověk přebývál. Tož tak přišli na to, že tam usnula a nevystúpila gde měla a hlavně nenastúpila kam měla. Ale od toho je tam ten malý zrzavý v červenéj bundě, aby hned všecko zorganizovál.

Vypadalo to, že sem právě přišla o svoje těžko udržané místo, ale lapla naštěstí vedle mňa přes uličku vedle toho nabúchaného Talijána, kerý, jak sa za chvílu ukázalo, Talijánem asi ani nebyl, aj gdyž tak vypadál. Tož sme na druhý pokus v deset večer vyjeli. Vytáhla sem zase knížku a začtu sa a zas…zpomalujem, podívám sa z okna a stójíme. Tentokrát už sme sa asi dostali za hranice, šak Štrasburk je hned na hranicách, tož to tak veliký kumšt nebyl ujet těch pár kilometrů. Najednú šofér říká PŘIPRAVTE SI CESTOVNÍ DOKLADY. Hrklo ve mně jak ve starých pendlovkách, lekla sem sa, protože tá věta za socializmu znamenala dycky nervy na hranicách, protože člověk furt něco převážál, co sa nesmělo a ono sa nesmělo nic. Tož to leknutí je v nás zralejších (nechu říkat starších, to je jakési blbé, šak tak stará nejsu) asi už nadosmrti, začalo sa ně chtět čurat a říkala sem si, že bych sa mohla skovat na záchodku, ale potom ně došlo, že nic nepašuju, že vezu akorát ty dva sýry a to sa može a medvídky Haribo a že dokladem bude akorát moja týdeň nová občanka.

Vidím policajty, dvá venku a jeden prcek už byl v busu a německy na nás, ať si nachystáme doklady. My co německy umíme, tož to nebyl problém, že a ostatní pochopili aj bez překladu.  Navíc už sem to znala, protože něco takového nás potkalo v dubnu, jak sem jela do Štrasburku predtím. Tehdy nás zastavili na dálnici a bylo to celé takové jak z Kobry, jeden pěkný vysoký policajt, jeden malý, zrovna jak Simír v Kobře. Také tam tehdy vytáhli jakéhosi chudáka, co asi neměl doklady nebo nejakú bumážku, kerú měl mět a neměl.

Malý policajt měl pod bradů za bundů připevněnů  takovú pěknú červenú svítilničku, připomínál Mikuláša, akorát že nic nerozdávál. Naopak si posbírál nějaké doklady, zdálo sa, že sa mu nekeří moc nepozdávajú. Asi sem vypadala dost seriózně a inteligentně, protože mňa enom přejel očima a víc sem ho nezajímala. Zato ho zajímál ten Taliján, protože po chvílce telefonování venku došél k nám, vzal si aj posilu a říká mu, aby šél s ním, protože má falešné doklady. Prý PASPORT FALZIFIKAT. To pochopí aj blbý… Tož to sem zbystřila, co kdyby došlo na nějaké střelbu, je to hned vedle mňa a protože z jednoho střílání už sem trochu ohluchla, neráda bych si zopakovala znovu. Ptál sa Itala, jakéj je národnosti – Ital řekl že Ital, policajt tvrdil, že né..a tak sa chvilku dohadovali esli je nebo néni Ital. Nakonec si milý Ital mosél zbalit svoje věci a jít. Oni sa ti němečtí policajti nezdajú, ale vybavení sú, myslím jazykově, minule ten jeden mluvil anglicky, francúzsky aj německy a plynně skákál z jednéj řeči do druhéj, ten včera také. Žádní blbci. Sice nevím, proč sú všeci takoví malí, ale budiž, třeba umijá zas lepší střílat. No a Japonka, kvůli keréj sme sa vraceli a kerá nastúpila poslední, přišla k volnéj dvojsedačce ani nevěděla jak. Tož tak to chodí, přijdeš poslední a vyžereš to najlepší.

Trošku sem sa bála, jak vylézál Ital do uličky, jestli sa nebude šprajcovat a nebude si brat nejaké rukojmí, já sem s tú Japonkú byla najvěc na raně. Pak ně ale došlo, že se mnu by sa asi těžko táhál, vzal by si spíš ju. Enomže potom mě blesklo hlavú zase to, že kdyby sa potřeboval za nekoho skovat (kdyby sa opravdu střílalo), tož já bych byla vhodnější, protože tá Japonka vážila tak 40 kilo aj s týma pěknýma novýma hnědýma botama a za mňa by sa přeca enom schovál lepší. Než sem to ale šecko domyslela, byl aj s policajtama venku, vytáhl svůj velikánský bágl (sem sa dívala, co tasí, protože co kdyby kamufloval, vzal cizí kufr a zrovna třeba můj, známe to, jak sa lehko kradú kufry). Němci si ho tam nechali a my sme moseli jet. Zajali nás všecky tři autobusy, jak sme zároveň vyjížďali z nádraží, ale my sme byli první,kdo teď vyjél. Asi sme těch atentátníků měli meněj jak ostatní.

Furt sem přemýšlala nad týma Arabáka, esli nakonec nebyl ten Taliján enom taková vějička na odlákání pozornosti a že třeba tá paní v tých hábitoch má nejakú výbušninu, ale potom sem sa okřikla, ať nefantazíruju, šak vypadá jak babička od deseti vnúčat. Začetla sem sa zaséj do knížky a šak sme toho moc neujeli, už zas byla přestávka. Ti řidiči byli jacísi divní, za dvě hodiny sme ujeli od Štrasburku asi 30 km. Potom už to odsýpalo, aj sem spala, ale byl tam strašný smrad a horko, tož sa moc nedalo.

Do Prahy sme dojeli ráno s půlhodinovým spožděním a jak vysedáme a najednú sa k těm Arabom přitulí jakýsi velice pěkný chlapec a pusinkuje sa s nima, mamka už na něm visela jak Ježíš na křížu. Tož už to bylo jasné, rodiče sa přijeli do Prahy podívat za synem. Hrdě sa na mňa oba dívali a vypadali tak šťastně, že dyby ich viděli vůdci Talibanu, tož to rozpustíja a dajú sa na charitu. Zamáčkla sem slzu, vzala svůj kufr (tentokrát sem sa hned ujistila, že je opravdu můj) a enom sem si pomyslela, že to tak je na celém světě, bez rozdílu náboženství a rasy. Děcka kývnú a my mamy a tatové letíme za něma přes celú zeměgulu, enom abychom ich mohli zas na chvilku pochovat v náručí jak malé děcka a potěšit sa s nima.