Jak jsem potkala opravdovou modelku

Máme workshop. Hurá. Těším se na něj jako malé dítě, protože doufám, že se aspoň trochu naučím to, co mi stále uniká a zafixuju si nějaké správné postupy. Dokonce prý budeme mít modelku z Prahy. Slečnu přivezli hned po ránu. Vypadala nevyspale, což později potvrdila. „Celou noc jsem hrála s kamarádem poker po internetu. Šla jsem spát až v půl páté ráno, když jsem prohrála 30 tisíc korun“, pochlubila se profesionálka později. Peníze byly naštěstí fiktivní, slečna bohužel ne.

Litujeme ji dopředu. Ve fabrice, kde fotíme,  je kosa a my se choulíme ve svetrech a bundách, ona chudinka musí být dokonce úplně nahá.

Focení začínáme ráno se dvěma mladými děvčaty. Jsou jako poupátka, pořád dobře naladěná, s úsměvem od ucha k uchu. Asi šla spát brzo. V pošmourné hale působí jako příval jara. Rozesmáté oči, široký úsměv a veselé oblečení. Kolega  je milý a dává nám neustále cenné rady, s Němci (se kterými máme worshop) to zatím jde. Sice to nevypadá, že by chápali základní pravidlo, že fotí jen ten, kdo je určený k focení a hlásí, když mačká spoušť, ale snad si zvyknou.

Děvčatům je také zima, ale snášejí to dobře. Pak ale přichází slečna z Prahy. Profesionální výrazy a pózy hází jednu za druhou, ale chybí tomu trošku toho dívčího jiskření. Naštěstí, jak jsme později zjistili, naštěstí moc při focení nemluví. Nejdříve nastupuje na plac v miniaturní sukýnce, do které by si stěží jeden utřel brýle. Na slečně je ale všechno miniaturní, včetně oblečení. Slečna má malá ňadra a počínající celulitidu. Nejdříve se fotí oblečená do maličké sukýnky a tričíčka, později zůstává jen v kalhotkách a v červeném boa. V další etapě focení nemá dokonce ani to. Že je jí zima je jasné každému, kdo se na ni podívá. Honza naštěstí chytře každou chvíli udělá přestávku a přehodí přes ni bundu. Jinak bychom na konci dne fotili možná už jen zkamenělinu.

Každý z nás jí říká, jak si má stoupnout a co má případně udělat. Jak čas kvapí, její ochota je menší a menší a na posledních fotografiích už má jen jeden ustálený, lidově řečeno, nasraný výraz.

Němci stále nepochopili, že se fotí po skupinkách. V mezičase fotíme sami sebe. Vždy ochotný Vláďa se propůjčuje k různým grimasám. Začíná se mi zdát, že jeho rejstřík je podstatně bohatší než slečnin. Když pak další den předvede chůzi po rukou, začínám nabývat jistotu, kde se v tomto projektu dalo výrazně ušetřit.

Konec prvního dne. Jedeme domů, slečna prý jede s námi na večeři. Ohlašovaný odjezd do Prahy asi nebyl tak žhavý. Když přijdu do Biografu, poslední volné místo u našeho českého stolu je vedle ní. Tušit to, odepřu si možná i to báječné jehněčí kolínko a omluvím se z důvodů migrény. A jestli jsem si někdy myslela, že já nebo Vláďa jsme ukecaní, tak jsem se mýlila.

Slečna už si mezitím se všemi potykala, což jí nebránilo nikterak v tom, aby jim vykala i nadále. V úvodu hned řekla, že máme všichni taková pěkná zapamatovatelná jména, ale pamatuje si jen tři. Pak nám prozradila, že hodně fotí v Itálii a že to všechno, co tady je na jídelníčku, zná, vlastně zná všechno. S radostí nám sdělila, že další velký kšeft bude mít na veletrhu ve Frankfurtu. Tam budou auta a ona bude jen chodit kolem nich a ukazovat, jak se v tom sedí. Nezapomněla nás poučit, že veletrh je německy Messe. Jestli to prý všichni známe. V další fázi nám povyprávěla, jak jednou v Praze asi devět dívek mylo velkou loď na Vltavě, kterou křtili. Děvčata se tvářila, že myjí loď, byla obalená pěnou a asi to bylo pěkné pro přihlížející pány. Vláďa se jí zeptal, jestli už někdy myla felicii, že to by jí mohl zprostředkovat. Zřejmě  to byla dost těžká otázka, protože slečna se nejdříve zamyslela, ale pak bez odpovědi zvolila rychle další téma.

Nejčastěji používané slovo je super a jasně. Sdělila nám, že Bavoři a Sasové jsou v Německu to, co u nás Moraváci a Češi. Dokonce že to bylo přece v tom filmu od Trošky, jak jede Jirka Růžička do Bavorska. Vladimír ji lehce opravil, že to byl Bavorov a že to je tady nedaleko Vodňan. Oba názvy očividně slyšela poprvé v životě. Rychle to ovšem dokázala otočit. Začala povídat o tom, že jsme ji mohli vidět třeba při předávání Českých lvů. Lvy pak po skončení programu musela od oceněných vzít zpět, protože se potom posílají zpátky do sklenářství. To už jsem nevydržela a zeptala se, kamže se to posílají? Zarazila se a říká: no do skle…no….říkám, aha zpět do skláren. „Tuším do Nižboru, kde na ně vyryjí jména“, dodávám. Opět bravurně přenesla řeč jinam. Dozvěděli jsme se, že hodně peněz si vydělá také tím, že shání slečny do komparsu pro pornofilmy. Dokonce prý jednou potkala samotného Rosenberga. Slečny tam jen sedí ve vedlejších místnostech a popíjejí a mají za to snad tisícovku za den. Na lvech má ona jen 150 korun za hodinu a ještě jim něco strhnou, kdyby šaty poškodily nebo ušpinily. A jestli prý víme, že Troška je gay? Slečna poněkolikáté zdůrazňuje, že jsme původem obě z Moravy. Začínám se za to stydět.

Pět minut jí trvá vybírání jídla. Jehněčí nechce, ryby nejí a tak zvítězí vepřové medailonky. Ty si ovšem vyžádá bez brusinek, které jsou vlastně podstatou tohoto jídla. Zcela neomylně zvolí na předkrm příbor na hlavní jídlo. Když to na konci zjistí, začne váhat, jestli nemá raději odevzdat čistý příbor na předkrm a špinavý si ponechat k hlavnímu jídlu. Další varianta je, zda nemá příbor raději olíznout. Asi by to udělala, ale strach z toho, že by se řízla do jazyka jí to nedovolí. Nakonec odevzdá špinavý příbor.

Během čekání na jídlo se ještě dozvídáme, že nedávno vstoupila do ODS, ale už teď se za to strašně stydí. Dostala za to totiž od nějakých mladých mužů tisíc korun a rok by měla ve straně zůstat. Už to ale prý nikdy neudělá. Když přišla k pohovoru, hlavním důvodem, proč jde do strany byl ten, že se jí ta modrá barva zdá moc hezká. Prošlo to. Dokonce prý chtěla říct, že proti paní Paroubkové nic nemá, ani proti panu Paroubkovi, ale to jí zřejmě její kamarádka stihla poučit. Přiznala se, že si plete nejen strany, ale i představitele. Kdoví, kdyby to na ni prasklo, jestli by jí tu tisícovku nakonec dali, že?

Vladimír, který sedí naproti ní, začíná chápat, že dialog bude velmi těžký. Je to slušný člověk a jak sám pak řekl, snažil se slečnu neurazit a přiblížit se její úrovni, aby debata nevázla. To bylo ovšem nad jeho síly. K takové úrovni se přiblížit nedokázal. Mistr vtipů chce zachránit situaci a při politické debatě řekne slečně politický vtip o Kočkovi. Opět nepochopila. Naopak Vláďu uzemnila sdělením, že Kočkovi jsou její rodina. To už se lekl i on, byť člověk velmi otrlý, a po zbytek večeře už jen seděl.

Konečně jídlo. Na jejím talíři je maso, kolem je pro efekt vytvořeno několik krůpějí nějaké tmavé pochutiny. Slečna říká, že to vypadá jako čokoláda. „No k tomu masu to asi nebude,“ oponuji. To já znám z Itálie, říká poněkolikáté. To bude balzamikový ocet. Zřejmě se poprvé za večer neplete.

Omáčky k hlavnímu jídlu se jí zdá málo (bodejť by ne, na taková jídla se dává jen kapka přelivu), tak si vyžádá více šťávy. Servírka pochopila a přinesla toho plný omáčník. Vláďa jí žertem říká, že by se to asi jedlo lepší lžící z hlubokého talíře. Slečna to odkývá. No nechť. Po jídle nám ukáže svůj maličký fotoaparátek, ve kterém má prý tisíc fotek. Tentokrát se také nespletla. Do tisícovky jich moc nechybělo. Podezřívám ji ovšem, že sice umí zmáčknout čudlík, ale už neví, že ty fotografie může z té krabičky také někam přenést. Kolega z Německa ji žádá o půjčení aparátu, aby se podíval, co v něm má. Ochotně mu ho dává, ale už za minutu začíná hořekovat, že tam má nějaké soukromé záběry, jak je nahatá a taky tam má kamarádku, která zvrací. To, že by ji někdo viděl nahatou v miniaturním aparátku je ovšem vzhledem k tomu, že jsme ji celý den očumovali nahatou, naprosto jedno. Po několika minutách lamentování to Vláďa nevydrží a vstane s fotoaparátem, aby Němce trochu poplašil. Je to účinné, fotoaparát jí vrací. Jenže vzápětí nám ho neustále nechává kolovat i s fotkami, které připomínají špatně vyfocený padající meteorit. Ke každé fotce má tendenci několikaminutového výkladu. Při pohledu na počítadlo fotek mě jímá hrůza. K otázce se odhodlává i Vašek. Ptá se, jestli má také přítele. „Mám, je o tři roky mladší. To je špatné že?“ odpoví si sama.

A tak to pokračuje po celý večer. Všem dochází dech, protože ptát se není na co. Teprve při večeři jsme pochopili, proč s ní Jaromír jel tak ukrutně rychle. Nenápadně jsme mu dávali najevo, aby jel ještě rychleji. Ráno nám ale potvrdil, že ani rychlejší jízda jí v mluvení nezabránila. Nu což, alespoň to měl rychleji za sebou.

Druhý den ráno nám dochází, jaké výjimečné události jsme večer byli svědky a navzájem si to sdělujeme. V rámci pohody ze zachování zdravého rozumu jsou Vašek i Vláďa ochotní udělat do objektivu jakoukoliv blbost. Díky nim vzniká moje nejhezčí fotka. Dva muži ve výskoku. Jen jedinou malou vadu to mělo. Že Němci ani druhý den nepochopili, že se fotí pouze ve skupinkách.