Padesátka

Je prvního března. Tento měsíc, vlastně už za pár dní, dospěju ke svému „kulatému životnímu výročí“. Zní to hnusně, něco jako „dostala jsem lepru, střezte se mě“. Vždycky jsem se maličko otřásala nad různými rádobyvtipnými pozvánkami na oslavu padesátin. Všichni to snášeli očividně statečně, ale nevěřím, že by to až tak nikoho nezasáhlo. Moje kamarádka, která oslavila nedávno čtyřicetiny, je nesla velmi těžce. Úplně se hrozila toho, co přijde. A to jsem s ní mluvila jen po telefonu. Uklidňovala jsem ji, že čtyřicítka bylo to nejlepší, co mě potkalo. Pak se totiž teprve kolo osudu pořádně roztočilo a byl to teda dost velký fičák. V době mezi čtyřiceti a padesáti lesy jsem všechno co šlo změnila. Ale byly to krásné roky. Jenže co chcete měnit po padesátce? Jo už vím co vlastně změním první. Měním totiž svého obvodního doktora. Abych nemusela dojíždět. Bude to první a radikální změna po padesátce.

Třetí březen – krátí se mi to. Celé tři dny musím myslet na to, že už to přijde. Asi mám pocit, že se devátého probudím a zbělají mi do rána vlasy, prohloubí vrásky (vlastně jaké vrásky, žádné přece nemám že), že přijde stařecký třes do rukou a já si nevzpomenu ani na to, jak se jmenuju. Zkrátka si nepřijdu na jméno.

Pátý březen. Je to hnusné a horší, než jsem čekala. Vyhýbám se zrcadlům. Chci si svůj obraz uchovat v paměti takový, jaký zatím je. Krásná žena po čtyřicítce. Nechci mít padesát!!! Nikdo mě už s touhle číslicí nikdy nezaměstná. Nedostanu žádnou hypotéku. Ještě že jsem pojištěná, jinak už by mě ani nikdo nepojistil a když, tak jen za velké peníze. A ty mít nebudu, protože mě nikdo nezaměstná. Bludný kruh. Jsem jako křeček v reklamě na Gambrinus. Točím se v kolotoči a všichni se na mě dívají. A když se netočím, tak sedím a žeru. A pak musím do kolotoče, abych nechcípla na infarkt. Není kam uniknout.

Sedmý březen. Život se mi hroutí. Už jen dva dny mě dělí od magické pětky. Nikdy jsem tuto číslici neměla ráda a mít asi nebudu. Mám pocit, že můj život se kácí jako když jsem se svými dětmi stavěla věž z kostek. Kolik jich ještě můžeme přidat, než to spadne? Někdy víc, někdy míň. V každém případě to spadlo. Jsem na tom stejně jako věž před přidáním poslední osudové kostky. Bude mi padesát a kostky jsou svrženy.

Osmý březen. Kytice od manžela mě utvrdila v tom, že už to začalo. Pětkou to začíná. Ani ve škole to není šťastné číslo. Vždycky jsem měla štěstí na trojku. Všude a pořád mě provázela životem trojka. Kde jsi trojko? Br, pětku nechci… Večer jsme si doma otevřeli šampaňské (s černou a stříbrnou lemovkou, víme proč) a docela jsem se rychle spráskala. Tekly mi slzy a manžel se smál, bral to s humorem. Zítra zemřu, vím to.

Devátý březen. Málem jsem opravdu zemřela. V noci jsem dvakrát mírně zvracela, pak mě bolela hlava jako střep. Pěkně mi to začíná a lepší už to nebude. Manžel mi přikládal obklad na čelo a říkal mi, že mě miluje. Blbost. Jak někdo může milovat padesátiletou ženskou, která ještě k tomu zvrací. Nevěřím mu. Blbost, blbost, blbost a marnost nad marnost. Nic s tím nenadělám. Asi se s tím budu muset smířit. Anebo se z toho vyspat. Ale poloha vleže není dobrá, točí se mi hlava a zvedá žaludek. Dnes nepracuju, je mi padesát a je mi špatně.

Patnáctý březen. Včera jsem si poprvé nevzpomněla, že mi je padesát. Mám štěstí, že pracuju doma a nemám kolem sebe žádné lidi, kteří by mi to připomínali. I tak se pár odvážlivců našlo. Kdyby věděli, v jakém jsem stavu, drželi by hubu. Asi budu muset navštívit psychologa. Potřetí v životě. Dvakrát mě z toho dostal. Bojím se, že tohle nezvládne.

Šestnáctý březen. Ani dnes jsem si na padesátku téměř nevzpomněla. Zaměstnával mě totiž zub, sedmička vpravo nahoře, který o sobě dával lehce vědět už měsíc. Včera mě ale vyzval naplno. V noci jsem nespala, poloha vleže nebyla zrovna ta nejvhodnější. Prokrvený zub prostě zlobil. Zánět jako prase, řekl můj zubař, když jsem na něj otevřela ústa. Jedna injekce stačila k tomu, aby mi obličej zdřevěněl až do večera. Akorát jsem se dokázala jedním koutkem napít, i když většina toho druhým mrtvým vytekla ven. Manžel si to užíval, protože jsem moc mluvit nemohla. Nic nebolelo, jen jsem prostě byla ochrnutá. Myslela jsem si, že jako vždy pusa za dvě hodiny odtrne, ale v pět večer už jsem opravdu panikařila. Nejenom že je mi padesát, do toho jsem dostala obrnu lícního nervu. Už jsem se viděla, jak se začínám ztrácet, protože nebudu moct jíst a píst. Po čtrnácti dnech na mě začnou známí házet soucitné pocity, po měsíci bude manžel chodit s uplakanýma očima, protože bude mít strach, že zemřu. Kurva drát. Vzpomněla jsem si na jednu nadávku, kterou už ani nevím kdo z mých známých kdysi rád používat. Teprve dnes jsem docenila hloubku a sílu nadávky. Je to úžasné si zanadávat. I když to jde jen koutkem pusy.

Dvacátý první březen.  Je úžasná jarní neděle. Sluníčko svítí a mě je krásně. Možná je to proto, že ten zub, co tak bolel a zlobil, je vyléčený. Je jaro, zuby mám zatím všechny a je mi konečně přes padesát. Ó jaký krásný pocit to je…