Rozprašovač

Co blázníš mami? To by přece neudělal, to si nemyslím,“ naskočila mi na icq odpověď od dcery, když jsem jí oznámila, že můj muž mě zřejmě byl nevěrný, zatímco já jsem u ní byla týden na návštěvě. Pravda, sice stav bytu tomu nenasvědčoval, protože při jeho estetickém cítění by si do tak neuklizeného bytu nenechal nakouknout ani slepého jehovistu, ale modrá lahvička s kondicionérem na vlasy stála jako vztyčený prst a němá výzva na poličce v koupelně.

 „V životě jsem ji neviděla, moje není, používám naprosto jinou značku a ještě k tomu pěnu a ne vodu,“ dušovala jsem se jí. „Nenechala to tady přes Vánoce?“

„Blázníš? Já používám jen tu moji kosmetiku, to v Čechách vůbec nemáte. Takový shit bych do vlasů nedala,“ upřesnila.

„Synáčku, nenechal sis u mě v koupelně kondicionér v zelené lahvičce? „Ko… co? Mami, používám jedině gel a ten, co jsi mi dala naposledy, ještě mám,“ ohradil se.

„Proč se ptáš?“

Protože se mi tu objevil, zatímco jsem byla pryč. Asi tu někdo byl a nechal ji tady. Třeba měl návštěvu, zatímco jsem tu nebyla,“ pokusila jsem se zažertovat.

„Mami, ty jsi paranoidní. Blbneš nebo co? To by ti přece neudělal,“ uklidňoval mě syn.

„Jsou to všechno hajzlové. Nikomu nevěř. Zatímco na jedné straně ti maže med kolem huby, jak může, zahne. Nemyslím si, že by zrovna tvůj muž měl být výjimka,“ vystřelila na mě kamarádka Jana, sotva jsem do telefonu vypustila větu s podezřením. 

Chabě jsem se pokusila o odpor. „Prosím tě, víš, jak mu záleží na pořádku. Nikdy by nepustil do bytu někoho cizího, aniž by tam nebylo uklizeno. V práci byl celý týden od rána do noci, psa bral sebou. Neměl by na takové voloviny vůbec čas“.

„Jo čas, však víš, že na to stačí pár minut,“ zaútočila dvakrát rozvedená Jana. Druhý rozvod byl zřejmě její definitivní pokus jak skoncovat s muži, protože po něm vyhlásila nesmiřitelnou válku všemu, co se byť i vzdáleně podobalo opačnému pohlaví. Pro radu jsem si trubka opravdu nemohla jít k nikomu povolanějšímu. Její plamenný monolog, po kterém by pes nevzal od chlapa ani kůrku, mě ještě víc rozložil. Marně jsem namítala, že mě v jeho nevině utvrzují chuchvalce psí srsti, které nestihnul ani vyluxovat, zasviněná koupelna, plesnivý chleba ve skříňce i prázdná lednička s plesnivým jogurtem. Láhve s vínem i skleničky zůstaly netknuty.

„Přece by do naší nepřevlečené postele nevzal cizí ženskou,“ namítala jsem.

„A proč si myslíš, že by ji vzal rovnou do ložnice? Byla ses podívat vůbec v obýváku?“ dorazila mě.

Nebyla. Obývák jsme v těchto zimách v rámci šetření plynem jen temperovali, pouze o víkendu, kdy jsme byli oba dva doma, jsme topili víc. V době, kdy jsme v práci a vracíme se až večer domů, nám stačilo teplo v kuchyni a ložnici. Televizi jsme stejně pustili v kuchyni u večeře, pak někdo z nás šel se psem ven, ten druhý udělal, co bylo potřeba a šlo se spát.

Do obýváku jsem vešla váhavě a šla nenápadně zkontrolovat pohovku. Vlasy jsem žádné nenašla, jen psí chlupy. V zápětí mě ovšem napadlo, že by to klidně mohla být krátkovlasá špinavá blondýna. Sklo na stole bylo vyleštěno, jen jej pokrýval jemný povlak prachu, který naznačoval, že nejmíň týden se tady neuklízelo.

Zato v koupelně na mě drze vykukoval modrý obal. Připomínal mi vztyčený penis. Radostně vztyčený penis. Najednou jsem viděla, jak jej tady úmyslně nechává ONA, abych si byla vědoma, že existuje a že má nade mnou v tomto momentu převahu. Blondýna s krátkými vlasy, ke čtyřicítce, plná… najednou jsem ji i viděla před sebou. Jakoby před zrcadlem stála ona a ne já. 

„Nesmysl. Tvůj muž to určitě neudělal. To by teda byl pěkný hajzl. K tobě se chová krásně, každá ti ho závidíme. Nevěřím tomu,“ vzpružila mě naopak Lada. Kyprou blondýnu mi z hlavy ovšem nevyhnala. Představovala jsem si, kde se asi tak potkali. Jasně, má psa. Proto ty dlouhé večerní procházky s naším Aranem. Tvrdí, že pak zajde na pivo, ale hospodou nesmrdí a pivo z něj taky necítím. Takže do hospody nechodí, courá s ní, s courou. 

„Vyřiď té tvé přítelkyni, pokud tady příště, až tu zase nebudu, hodlá něco zapomenout, ať je to aspoň kvalitnější,“ udeřila jsem při večeři zplna.

Můj muž se na mě pobaveně podíval a řekl: „A které z nich to mám vyřídit? A kdy tu zase nebudeš?,“ dodal už očividně pobaveně.

Třískla jsem příborem o talíř a odešla do koupelny. „Zpět jsem doletěla jako fúrie. „Já nevím které, ale snad té, co tady zapomíná kosmetiku,“ s chutí jsem před něm postavila lahvičku. „Co to je?“ otázal se s klidem mezi dalšími dvěma sousty.

Tvoje nervy bych chtěla mít, pomyslela jsem si. „Nějaký sajrajt na vlasy. A mezi námi, moc kvalitní teda není. Čekala bych u tebe lepší úroveň,“ ukončila jsem debatu.

Logicky jsem se příští den chtěla předvést, oč přichází. Vzala jsem si v práci volno a vběhla ke své kadeřnici. „Miládko, prosímtě, nenašla bych hodinku? Jen trošku střih a načesat, a jestli máš hodně volna, tak i nabarvit. A hodně do ruda,“ vychrlila jsem na ni. „Ty máš holka kliku, akorát mi jedna zákaznice odřekla, že má chřipku. Tak sedej a jdeme na to,“ říká moje přítelkyně kadeřnice.

Usedám plná odhodlání a vzteku do křesla. Zrak mi padl na povědomou lahvičku s rozprašovačem. Krve by se ve mně nedořezal. Tak tedy blondýnka Miládka …

„Co to tady máš? Dělám hloupou a prohlížím si kondicionér.

„Copak, potřebuješ ještě jednu?“ ptá se mě bezelstně.

„Jak ještě jednu?“ vypěním a začínám bublat. Rozhlížím se, kde má nůžky, abych jí je mohla vrazit do očí, nebo aspoň hřeben s dlouhýma ostny.

„No minule sis ji přece vzala prázdnou, že potřebuješ nějaký malý rozprašovač na kytky,“ říká Miládka a začíná mě patlat tou nejohnivější barvou, jakou jsem kdy viděla.