Povodně

 Včíl vám povím, že aj při smutných událosťách jako sú povodně sa možú přihodit veselé historky.

Léto 2002, slunko svítilo, šecko kvétlo, děcka měly prázdniny. Co lepšího si přát? Jedného dňa sa ale zatáhlo a začalo chcat. O pár dní pozdějš sa začaly šířít jakésik zprávy, že v Německu leje jaksik moc a že sa to přesúvá do Česka. Tož jak to dopadlo, šeci víte, netřeba sa rozepisovat. Čáchlo to jak sviňa, voda sa vyléla z břehů a zaléla půlku naší maléj zemičky. V tú samú dobu sem zrovna trávila nejaké volné dny u kámošek v Rósínově, a hnedkaj nás napadlo jet tam pomoct. S Janú sme sa o tem bavily v busi a jaké ščestí – přímo pod nama seděl jakýsi borec, slyšél nás a hnedka nám aj řekl, že on je zrovna na cestě do Budějovic a že sa možem přihlásit přes Adru. Tož sme neváhaly, eště v ten samý deň zavolaly do téj organizácije (kerá dycky při nejakéj pohromě hnedkaj vypíše čísla účtú, kam jako sa možú posílat dobrovolně peníze), a  druhý deň vyrazily.

Cestu už si moc nepamatuju, eném příjezd do Budějovic. Myslely sme, že teda když jako bylo město celé pod vodú, že sa tama ani prójít nedá a oni na náměstí ludé korzovali, seděli v cukrárnách a užívali sluníčka. Tož to nás teda zaskočilo, lebo takto sme si to nepředstavovaly. Následně sme ale pochopily, že sa naša pomoc netýkala Budějovic, ale celého kraja. Hnedkaj druhý deň nás vyvézly do Vodňan, a tam následky povodní byly teda vidět velice. Šak smutné to bylo, lidi o šecko přišli, neščastní byli.

A v tom šeckém neščěstí nás zavézli do jakésik nejmenovanéj dědiny (né, že bych to méno řéct nemohla, ale nepamatuju si ho). Vyvézly nás 4 baby (organizácija docela fungovala, dycky nás nekam zavézly a pak zas navečér odvézly) s kýblama, kartáčama, dezinfekčníma prostředkama, oblečené jak uklízečky z obecnéj školy. Začalo to hnedkaj na začátku téj dědiny. Auto zastavilo, my sme slavnostně vylézly jako že ich idem spasit a jaly sa nabízat svoju pomoc. Ludé uklúzali před barákama, šak moc im teho nezbylo a my myslely, že na nás čekajú. Tož sme sa hnedkaj u prvního baráku optaly: „Nechcete pomoct?“ Za plotem sa zdvihla jakási paní v letoch, prohlédla nás s takým nakyslým ksichtem a říká: „My tady žádné dámy s kýblem nepotřebujem!!“

Nás to samozřejmě velice ranilo, lebo dobrá vúla v prdeli a chuť do práce takéj. Eště že tam byli aj místní hasiči, keří sa nás ochotně ujali, naložili nás do velikého hasičského auta a zavézli nás na hasičskú zbrojnicu.  Tam sa do teho vložili a že dyž sme im dojeli pomáhat, a eště z takovéj dálky, tož to oni nás mosijá vyhlásit rozhlasem, aby sa jako v dědině vědělo, že přijela veliká pomoc. Tož zapli rozhlas, ten najdůležitější si odkašlál a hlubokým hlasem oznámil: "Máme tady k dispozici … čtyři dívky na hasičské zbrojnici … kdo chcete, přijďte si,“ a hlášení bylo u konca. My sme sa na sebe eném tak divno podívaly, lebo slovní spójení „byt k dispozici“ je také jakésik ošemetné, a začaly sme sa smít. Korunu temu ovšem nasadili obyvatelé téj dědiny, lebo co myslíte? Nikdo nedošél…

…. a tož sme tam ostaly 4 dni, nakonec sme aj pomohly, a dom sme sa vracaly s pocitem, že sme neco dobrého udělaly pro druhé. Aj dyž v dědině XY nás nikdo něchtél..…