Sekaninova ulica

Tož totok sa stalo kamarádce Libušce a jak říkala, Sekaninovú ulicu už nikdá v životě nezapomene. Jela do Brna s tým svojím na jakúsik pařbu, a eště nabrali kdesik po cestě aj jejich kamaráda, kerý v Brně bydlí. Pařba sa evidentně vydařila, lebo v autě cestú zpátky seděli řidič Libuška a dvě ožralé hromady čehosik.

Protože kamarád bydlí na nejakéj Sekaninovéj ulici, bylo potřeba ho tam dopravit. Libuška jak zkušený šofér nahodila tú žípíes – takový ten bazmek, kerý na vás za jízdy mlúví a říká vám, kam máte jet (tož chytré je to jak sviňa, akorát furt nepochopím, gde sa tam šecky tý informácije jako vlezú). To sa ale nelúbilo osazenstvu, keré hnedkaj začalo vyřváňat, že na co takú sračku dyž oni ju navedú lepšéj. Přes jejich hulákání teho ale nebylo moc slyšet, tož na ně mosela Libuška zařvat, aby sa jako zklidnili lebo ináč tam netrefí. Najednú sa v téj zázračnéj bedýnce ozvalo: …„zahněte prudce doleva.“… Libuška s tým smýkla, až sa chlapom navalilo, a než sa z teho stihli otřepat, tož už byli přilepéní na předním skle jak muchy na mucholapce u stařénky v kuchyni. Na poslední chvílu si Libuška všimla, že doleva sa zatáčat nesmí, že je tam zákaz vjezdu. To už ale bylo pozdě, lebo u teho zákazu stál policajt tajak dyž ho vymaluje Joža Úprka. Zepředu sa ozvalo zakléní a příkaz: “ včíl buďte potichu a seďte, lebo je tam policajt a tady sa nesmělo zatáčat doleva.“ Liba vystúpila jak úkropek a to už sa tén pazgřivec policajtský potěšeně optál: „Paní řidičko, víte, čeho jste se dopustila?“   Liba eném tak pípla:“ já su z Hradišťa a moc to tu neznám.“ Policajt povytáhl jedno obočí, zhúpl sa na patách a pak říká: “a v Hradišti jsou jiné značky než v Brně? jestli jste si nevšimla, tak je tady zákaz odbočení vlevo!“ V tom momentě, kdy Libuška rychlo vymýšlala nejakú inú výmluvu, sa rozrazily dveřa, cosik sa vymotalo z auta a  zařvalo:“ co je, kurva, proč stojíme?“ Libuška málem odpadla, lebo totok jí asi moc nepomože, a to už sa aj policajt přísno zatvářil a říká:“ a toto je jako kdo?“ „totok je můj manžel a můj šéf (milosrdná lež, lepší šéf jak kamarád)….“ představila ich potichu Liba. „víte, my jedeme z oslavy a šéfa vezu dom, a pak pokračujem do Hradišťa, a Brno moc neznám, tož tu hledám jakúsik Sekaninovú ulicu.“ Policajt sa přísno podíval na tych dvúch, keří to pochopili a vlézli zpátky do auta a pak říká Libě:“ pojďte sem, já vám to ukážu.“ a přes celú kapotu rozložíl mapu a začal jí vysvětlovat, že nejdřív pojede doleva, pak doprava, potém přes koleje zaséj doleva, tam to vezne doprava a tak dál.. po třetí odbočce už Liba nevěděla, kam to vlastně jede, ale protože jí nedál ani pokutu, a eště jí poradíl, tož byla ráda a rychlo sa z tema pakovala. Eště že měla tú žípíes, přeca eném to bylo jednodušší. Dyž už sa jaksik chytla, a nabrala správný směr, tož jí na semafóru naskočila červená. Vzadu v autě sa otevřelo okénko a kamarád říká: „mně sa chce chcat!“ a už sa drál ven. Manžel Libušky v ten moment zistíl, že sa mu chce takéj, tož vylézl aj on a obá si ulevovali nad kanálem předtým semafórem. To už ale Libuška nevydržala, zařvala na nich, až na Slavkovském poli obilé poléhalo, aby okamžitě nastúpili, že už ich má plné zuby, a vyrazila jak Schumacher směr ulica Sekaninová, kerú nakonec aj našla, vysadila kamaráda a vyrazila do Hradišťa takú rychlosťú, že stromy v Buchlovským horách byly eště druhý deň mírně ohlé.