Svátek

26. prosinec 2009, svátek má Štěpán. Celá rodina – jak dycky - dělá, že dárky už dostal 24. prosinca, a že nemá s ničím počítat. Nakonec sa stejnako hnedkaj ráno část rodiny zende v kuchyni, aby mu vinšovala. Matka s velikú slávú přinášá zabalené barevné cosik, co už podle velikosti aj tvaru připomíná knížku. Štěpán zakúlá očiskama, lebo knížky nečte. Ale stejnako sa podívá, co to je.  Eště ani néni rozbalený papír, a oslavenec říká: “To je Merde, néé?“  Obdarovatelka sa uščuřuje, že šak ano, šak to určitě zná. Akorát si nemože zpomnět, kde sa to tu u ní vzalo, lebo si nepamatuje, že by takú literaturu negdy kupovala. Otočí sa na druhé svoje děcko: „Teri, šak to mám poščané od tebe, néé?“

- „No ode mňa těžko lebo já mám oba díly doma, a nikdy sem ti to nepučovala..“

- „Tož to su z teho debil, ale šak to nevadí, aspoň sem nemosela nic kupovat...“

Oslavenec nereaguje, tož šak aspoň něco by řéct mohl, né? Aj dyž moc nečte, furt je to dárek?! Sice sa tak divno tváří, ale ….  V tom sa ozve: „Matko, ty si uplně blbá, tu knížku sem ti poščal já, sice nevím, kdo ju poščal mně, ale ty mně to dáš k svátku! tož to je výborné, taký dárek, uplně na hovno… ti teda pěkně děkuju..!“

A včíl sa zablesklo aj matce, lebo si zpomněla, že to néni zas tak dlúho, co jí syneček poščal knížku, a ona v dobré víře, jaký má dárek, mu ju tútok formú vrátila zpátky… tož aj tak sa slavijú svátky v nekterých rodinách.